Legendární Eddie Cavanagh

Pro mnohé Evertonians bude datum 14. května roku 1966 navždy zapsáno v jejich paměti zlatým písmem. Pro jednu osobu však výhra Toffees v FA Cupu znamenala něco více, změnila mu totiž život.

Ona záhadná osoba z úvodu článku není dvougólový střelec z finále Mike Trebilcock nebo autor vítězné trefy Derek Temple. Je jím Eddie Cavanagh, fanoušek.

Cavanagh se narodil v Huytonu, v Evertonu to zkoušel jako malý kluk, avšak neprosadil se. Tím však jeho náklonnost ke klubu neskončila, naopak. Eddie chodil na všechny zápasy svých hrdinů, cestoval s nimi po Anglii, Everton měl prostě v srdci. Když se Blues dostali v roce 1966 do finále FA Cupu, prvního od II. světové války, to si prostě jeden z nejvěrnějších fandů nemohl nechat ujít.

Ve finále, hraném ve Wembley s diváckou kulisou 100 000 lidí, Everton po hodině hry prohrával 0:2, naděje na vysněný pohár byly mizivé. Zpátky do hry ale svěřence Harryho Cattericka během pěti minut zásluhou dvou přesných zásahů vrátil Trebilcock. Nejenže oživil naděje na prvenství v poháru, zároveň i odstartoval radostné šílení fanoušků v ochozech.

Cavanagh se ovšem chtěl podělit o radost z vyrovnaní se samotnými hráči, a tak vběhl na hřiště. Podle svých vlastních slov se přetransformoval do jízdního kola, které uhánělo přes trávník ve Wembley směrem k Trebilcockovi a ostatním. Uprchajícího příznivce po hřišti okamžitě začali stíhat členové londýnské Metropolitní policie.

Během několika sekund bylo všem jasné, že Eddieho slavná chvilka nebude dlouho trvat, i přesto ale stála za to. Jeden příslušník policie ho dostihl a chytil ho za horní část saka. Cavanagh se však ze saka vyvlékl a policajt za posměchu celého Wembley spadl na zem. Náš hrdina ovšem už neměl na další metry sílu, a tak byl brzy dopaden. Přesto sklidil aplaus a vysloužil si přezdívku „The first hooligan“.

Cavanaghova dcera Andrea o svém otci mluvila následovně: „Nedokážu vysvětlit, co pro něj finále z roku 1966 znamenalo. Byl na sebe strašně pyšný. Na stěnách měl své fotky, jak běžel po hřišti. Celkem měl čtyři fotky, všechny zarámované a pověšené na čestném místě nad krbem.

Zemřel v roce 1999, zdravotně tehdy na tom moc dobře nebyl. Everton pro něj však znamenal vše. Jedl, spal a snil o fotbale, v němž měl jenom Everton. Všechno v jeho domě bylo modré. Dokonce jeho žárovky svítili jen modře a v jeho přítomnosti jsme nemohli jídlo ochucovat kečupem (červená barva – Liverpool). Až takto to bylo vážné.

Nikdy nenavštívil Anfield, zápasy Evertonu na tomto stadionu byly jediné, na nichž chyběl. Nechtěl se ani přiblížit k „tomu místu“. Přes Everton prostě nejel vlak, vždy ho sledoval.“

Ačkoliv se finále FA Cupu v roce 1966  hrálo v dávné minulosti, na Eddieho fanoušci Toffees nezapomněli. Pro Evertonians bude vždy ikonou, což potvrdila i Andrea: „Lidé mi ho stále připomínají. Jeden čas jsem žila v Londýně a i tam znali mého tátu. Můj manžel mě v hlavním městě s oblibou představoval jako dceru Eddieho Cavanagha. A fanoušci hned reagovali – Eddie Cavanagh? Legenda! Mého tátu miluji, od toho odpoledne ve Wembley jsem na něj strašně pyšná.

Měl ohromný charakter, proto ho lidé zbožňovali. Vždy nosil košili, kravatu a oblek. Prezentoval se jako ideální chlap, vypadal hezky a choval se uctivě.“