Stydlín Leighton Baines

Na fotbalové mapě Anglie nelze najít mnoho lepších beků, než kterým je Leighton Baines. Hvězda Evertonu se přitom ve velkém fotbale prosadila přesto, že na to vlastně ani nemá povahu.

Dnes se tomu může smát, ale věřte tomu, že v dřívějších letech Leightona Bainese sráželo extrémně nízké sebevědomí. A to snad ve všech ohledech života. Současný levý bek Toffees a částečně také reprezentant Albionu, bez něhož si David Moyes nedovede představit jediný, byť i nevýznamný zápas, už jako malý kluk příliš sebedůvěry nepobral a se svým problémem se musel popasovat i coby profesionální fotbalista.

Noc před zápasem dokonce mnohdy nemohl oka zamhouřit a v kontextu sebevědomí mu zprvu nepřidal ani přestup do Evertonu před třemi a půl lety. Do tehdejšího tréninkového střediska v Bellefieldu poprvé jel se silnou nervozitou a nejistým očekávám, jak nováčka vlastně noví spoluhráči přijmou.

„Vždycky jsem se svým sebevědomím bojoval. Do Evertonu jsem chtěl strašně moc, ale jakmile byl přestup dokončen, dostal jsem se do podivného stavu mysli,“ vysvětluje. „Bál jsem se, že bude těžké se v klubu usadit, že nebudu dost dobrý, a že se neprosadím. A dělal jsem si starosti kvůli tomu, co si o mě budou myslet ostatní, už vžití hráči. Myslel jsem, že se na mě podívají a začnou se divit, co tady ten kluk z Wiganu vůbec dělá,“ přiznává rodák z Kirkby.

Tak, jak už to ve většině případů bývá, se ale bál zcela zbytečně. Přesto ale Baines tvrdí, že starostlivcem je prostě od přírody. I z toho důvodu tak u něj s maximální pravděpodobností nikdy nehrozí povýšenecké uvažování, že mu svět leží u nohou, tak jako u řady jiných případů. Naopak podle svých slov stráví daleko víc času přiznáváním svých vlastních chyb.

„Teď už se to zlepšilo, ale když jsem hrával za Wigan, bylo to docela vážné. Když mi bylo 18, neodvážil jsem se nikomu říct, že budu otcem (synovi Reissovi je už sedm let), protože jsem se děsil té reakce. Byl jsem vystrašený, že by si mohli myslet, že začnu mít problémy, že budu často rozptýlený a že budu po nocích vzhůru.

Paul Jewell si mě často zval do své kanceláře a říkal mi, jak dobrý jsem. Chvíli jsem se cítil opravdu dobře, pak to ale odeznělo a začal jsem si říkat, „Vždyť já jsem ho zmátl, nejsem ani z poloviny tak dobrý, jak si myslí.“ Vím, že to zní bláznivě, ale takový prostě jsem. Lidi mi říkají, že jsem dobrý fotbalista, takže vím, že na tom něco bude, ale vzadu v mé mysli byl hlásek a ten říkal, „Je jen otázka času, než si všichni uvědomí, že nic z toho není pravda.

Celou dobu, co jsem hrál za Wigan v Championship, jsem do zápasů chodil s tím, že jsem si říkal, „Brzy na to přijdou, tohle je určitě ten týden, kdy mě prokouknou.“ Každým utkáním jsem čekal, že vypadnu ze základní sestavy, ačkoliv jsem měl pevné místo. Všechno, nad čím jsem dokázal přemýšlet bylo, „Nemůže už to být dlouho, než manažer přivede někoho, kdo by mě nahradil.

Pak jsme postoupili do Premier League a já si říkal, “Kam teď asi půjdu?“ Měl jsem oslavovat, ale velkou část léta jsem strávil trápením se nad tím, jaké asi bude vysedávat další sezonu na lavičce a hrát za rezervu.“

Bainesova kompletní absence byť sebemenšího ega, může působit, pochopitelně spíše u něžnějšího pohlaví roztomile, ale když jej sledujeme na fotbalovém pažitu, jsou jeho skromné charakterové vlastnosti přece jen překvapující.

Jeho sebevědomé útočné výpady, přesné přihrávky (aktuálně má na kontě již sedm asistencí – zdaleka nejvíc ze všech obránců v soutěži) a samozřejmě spolehlivá obranná činnost, mu mezi Evertonians vysloužily neskonalý obdiv. Odchodu z klubu, ve kterém hrával od svých náctiletých roků, tak litovat nemusí. Rozhodně ale na Wigan nezapomíná.

„Zažil jsem tak skvělé časy, bylo krásné být součástí tolik úspěšné party. Vždycky na ty roky budu s láskou vzpomínat,“ říká. „Dostal jsem se ale do bodu, kde jsem příliš zpohodlněl. V týmu nebyl nikdo, kdo by pro mě představoval konkurenci, kdo by mě mohl z mého postu vytlačit. Začal jsem stagnovat, a to se mi nelíbilo. Bylo fantastické pomoct týmu v posledním kole proti Sheffieldu United k záchraně, ale na konci toho zápasu už jsem věděl, že chci odejít.“

Prvním klubem, který po talentovaném mladíkovi zatoužil, byl Sunderland. „Do Sunderlandu jsem jel a celý klub – stadion, tréninkové hřiště, manažer, byl fantastický. Sednul jsem si s Royem Keanem, povídali jsme si asi 45 minut. Byl velmi zdvořilý, přátelský a uvolněný, prostě všechny věci, které byste od Roye Keana asi nečekali.“

„Byl jsem na vážkách, bylo to u mě fifty fifty, ale on řekl, “Pokud máš sebemenší pochybnosti, nedělej to.“ Takže jsem mu za dva dny zavolal a řekl jsem, že to nemůžu udělat. Byl zklamaný, ale myslím, že ocenil, že jsem se mu ozval osobně, než abych nechal někoho, aby to udělal za mě.“

Už tehdy totiž Baines věděl, že o jeho služby stojí i Everton, jeho lokální klub. Volání domovského Merseyside tak bylo příliš silné, než aby mu šlo odolat. Tehdy dvaadvacetiletý bek dal Evertonu přednost před všemi ostatními nabídkami, ačkoliv Toffees pokaždé nebyli jeho oblíbeným klubem.

„Ve skutečnosti jsem nejdřív fandil Liverpoolu, protože mu fandí můj otec a fotbalistou, kterého jsem obdivoval, byl Robbie Fowler. Byl to další levonohý hráč a já ho miloval. Ve škole při fotbale jsem si na něj pokaždé hrál. Byl jsem ale hodně malý a neměl jsem rád ten vzruch na tribunách. O Liverpool jsem se zanedlouho přestal zajímat, ale sledování fotbalu jsem dál miloval.

Byl jsem na finále FA Cupu 1995, když jsme porazili Manchester United a měl jsem období, kdy jsem měl rád Blackburn, protože měli v útoku Alana Shearera a Chrise Suttona. Potom jsem ale začal podrobně sledovat Everton, to mi bylo kolem 14. Máma mi nedovolila chodit na Goodison samotného, ale bratranec byl o tři roky starší, takže jsme o víkendu nasedli na autobus, z Kirkby stál 50 pencí a potulovali jsme se kolem stadionu do první chvíle, než jsme konečně mohli dovnitř.“

Vzpomínky ze školních let – povzbuzování Evertonu z Gwladys Street a věšení plakátů s Duncanem Fergusonem ve svém pokoji, možná napomohly k ustrašenému začátku jeho snového angažmá. Podobné starosti už ale Leighton dlouho řešit nemusí.

„Hned jakmile jsem dorazil, jsem si uvědomil, jak normální tu vlastně všichni jsou. Každý mě přivítal, a to mi moc pomohlo. Nebylo to vůbec těžké, naopak překvapivě jednoduché. Od prvních dnů jsem se v Evertonu cítil jako doma, i když jsem nevěřil tomu, že to tak bude,“ říká spokojeně po více než třech letech.