Na slovíčko s Roylem

Joe Royle, který si bez sebemenších rozpaků zasloužení označení legenda, pro oficiální stránky okomentoval svoje hráčské roky na Goodison Parku.

Za Everton vstřelil Royle v letech 1966/74 úctyhodných 119 branek, což ho řadí v klubových statistikách na páté místo. Kromě nezapomenutelných momentů co by hráč, dnes už zasloužilý šedesátník, dovedl Toffees k úspěchu i jako manažer. V roce 1995 zvítězil v FA Cupu, což je zatím poslední trofej EFC.

Royle fandil Evertonu už jako mladý kluk. Jimmy Harris, Derek Temple či ’The Cannonball Kid’ Dave Hickson, na tyto se svém dětství se chodil dívat do ochozů Goodisonu. V žilách mu prostě koluje modrá krev, proto odmítl přestup do Manchesteru United. Svůj sen zahrát si na Goodison Parku se mu později vyplnil, do roku 2005 byl dokonce nejmladším hráčem Blues, než ho překonal James Vaughan.

A jak se bývalý výborný kanonýr dívá na svůj debut proti Blackpoolu? Ve svém prvním zápase si prožil opravdový křest ohněm, vždyť nastoupil s cílem nahradit slavného Alexe Younga: „Čistil jsem kopačky hráčům prvního týmu, který se chystal na venkovní zápas do Blackpoolu, když najednou za mnou přišel Ron Lewin a řekl mi – odlož kartáč, manažer chce s tebou mluvit.

Hned mě napadlo: Co je špatně? Co jsem provedl? Z manažera Harryho Cattericka jsme totiž měli všichni tak trochu strach. Vyjel jsem výtahem do jeho kanceláře, Catterick zrovna telefonoval s mým otcem a okamžitě mi prozradil  – synu, mluvím s tvým tátou, pokud se přes noc razantně nezmění počasí, zítra proti Blackpoolu debutuješ.“

Pro Royla to znamenalo splnění snu, pro média v Merseyside hotovou senzaci. Zpráva o zařazení mladíka do zápasu vyvolala v Liverpoolu šok, což budoucí hráč prvního týmu hned zpozoroval po návratu z tréninku. „Jel jsem autobusem na Norris Green, poté jsem kráčel ulicí dolů a na Parkhurs Road jsem zpozoroval jakousi skrumáž. Viděl jsem jen spoustu aut, noviny pustily do světa zprávu o mém debutu. Nějak jsem si ale neuvědomoval, proč se kolem toho dělá takový povyk. Šestnáctiletý mladík nahrazuje v prvním týmu Evertonu Alexe Younga…“

S prvním utkáním však Royle až tak spokojen být nemohl, jelikož Seasiders vyhráli 2:0. Do konce sezóny navíc Joe nastoupil už pouze do jednoho zápasu. I tak na tuto dobu vzpomíná v dobrém, není se mu co divit. Byl spoluhráčem Alana Balla, Briana Labona nebo Raye Wilsona, dalších legend Evertonu. Na konci sezony v roce 1967 Harry Catterick experimentoval se sestavou a Royle opět dostal šanci. Využil ji skvěle, ve čtyřech zápasech vstřelil tři branky. Po čase hlavně vzpomíná na trefu proti Chelsea. „Gól proti Chelsea byl skvělý, měl jsem osmnáct let, přesto už jsem disponoval slušnou silou, čehož jsem využíval. Harry Catterick schytal za mé nasazení v šestnácti letech trochu kritiky, proto po mém plodném období musel cítit trochu zadostiučinění.“

Catterick začal do nové sezóny na Roylovi stavět, což se ukázalo jako dobrý tah. Nová útočná opora se hned tři sezóny po sobě stala nejlepším střelcem týmu. Everton v té době (1968) disponoval mladým, avšak kvalitním kádrem. Dosažení finále FA Cupu toho bylo důkazem, z prestižní trofeje se ovšem po prohraném finále radoval West Brom.

„Po finále s West Bromem jsme cítili nespravedlnost. Sice jsme jako nezkušený tým do finále vstupovali s nervozitou, přesto jsme hráli lépe, vytvořili jsme si více šancí. Ve středu hřiště nám operovali tři výborní záložníci, West Brom avšak vyznával tvrdší styl fotbalu, což si dobře uvědomoval.“

Zklamání z FA Cupu si Everton vynahradil v ročníku 1969/70, v němž v lize dominoval a zaslouženě se stal mistrem. Joe Royle k tomu přispěl 23 ligovými brankami. „Přes sezónu jsme si věřili, věděli jsme, že pokud si vše sedne, budeme neporazitelní.

Hlavně jsme skvěle začali, vyhráli jsme na Arsenalu a Manchesteru United. Později nám sice došel trochu dech, na konci jsme se ale radovali z titulu s rekordním počtem bodů. Rekord, který dlouho nemohl nikdo překonat.

S tahounem jako byl Bally jsme lehce věřili, že jsme nejlepší. Pomáhala nám i skvělá atmosféra v kabině.“

V mistrovském sezóně se Royle zařadili mezi čtyři hráče, kteří nevynechali ani jedno ligové střetnutí. Za celý ročník Everton využil jen 19 hráčů, což zní v dnešní době, kdy hraje prim rotace, trochu bláznivě. Royle rozhodně není fanouškem neustálého střídání: „V pozici útočníka jsem nesnášel rotaci. Jako střední útočník jsem těžil z mého dobrého fyzického fondu. Mohl jsem běhat celý den, i když jsem cítil únavu, dostával jsem se do šancí. Být po 60 minutách vystřídán nebo naskočit na poslední půlhodinu? Strašná představa.“

Bohužel v dalších letech se Royle na hřišti již tak často neobjevoval, mohly za to chronické problémy se zády. „Nakonec mi voperovali do zad dva disky, žádnému jinému profesionálnímu fotbalistovi podobný zákrok nikdy předtím neprováděli. Časem se mi ale problémy zase vrátily, takže jsem musel pod nůž podruhé. Díky této operaci jsem úplně vypadl z fotbalového života, musel jsem znovu nabírat fyzičku a sílu. Nejspíše jsem poté i díky tomu změnil styl hry. Už jsem nebyl typický střelec.“

V sezóně 1973/74 vystřídal na manažerské pozici Harryho Cattericka Billy Bingham a dny Royla na Goodison Parku byly sečteny. Přesto ještě stihl odehrát za Toffees 32 zápasů, než na Štědrý den roku 1974 odešel do Manchesteru City.

„Billymu můj odchod nezazlívám. Nehrál jsem dobře na to, abych si zasloužil místo v týmu. Kdyby ale záleželo na mně, ještě doteď bych zůstal v Evertonu! Oba mé odchody mě ničily.

Stále jsem byl mladý, měl jsem už ale rodinu. Fotbal jsem potřeboval. Po nemocnicích jsem chodil 18 měsíců, přitom dva roky zpátky jsem za anglický národní tým vstřelil branku Jugoslávii. Teď jsem nastupoval za rezervu. Manchester City mi chtěl dát šanci, musel jsem kvůli mé kariéře odejít.“

U City Royle vydržel tři roky, během nichž dosáhl na prvenství v Ligovém poháru. Další tři roky hrál za Bristol City, než v roce 1982 musel po dvouletém působení v Norwich City kvůli problémům s koleny ukončit fotbalovou kariéru.

Ještě tentýž rok, co Royle opustil fotbalové trávníky, vydal se cestu manažera. V Oldhamu vydržel dlouhých dvanáct let, klub dovedl do Premier League. V roce 1994 se opět vrátil do svého Evertonu, tentokrát už jako manažer, aby vyhrál FA Cup.