Úspěšné osmdesátky

18/02/2011 0 Od Riči

Po slabších sedmdesátých letech se Everton opět vrátil na vítěznou vlnu. Největší zásluhu na tom měl nový manažer Howard Kendall, který vybudoval mužstvo schopné konkurovat těm nejlepším týmům v Evropě.

Manažera Gordona Leeho nahradil v květnu 1981 další bývalý ex-Evertonian – Howard Kendall. První sezóny ovšem neměl Kendall úspěch, a tak se není čemu divit, když byl na konci roku 1983 blízko k vyhození. Někteří fanoušci dokonce velmi hlasitě žádali jeho hlavu, jenomže předseda klubu Philip Carter Kendalla podpořil. A vyplatilo se. Zanedlouho totiž přišel zápas proti Oxfordu v rámci pátého kola Ligového poháru. Toffees prohrávali 0:1, pak však přišla minela jednoho ze soupeřových obránců a Adrian Heath vyrovnal. Zápas skončil 1:1, rozhodnout musela odveta, ve které Toffees zvítězili vysoko 4:1. Od úspěšné odvety se Evertonu začalo dařit v FA Cupu a i v lize, v níž neprohrál následující dva měsíce. Druhé utkání proti Oxfordu je tedy pravém označováno za tkz. turning point.

Dobrá forma vynesla Karamelky až do finále Ligového poháru, kde se poprvé střetnul s Liverpoolem. První zápas ve Wembley skončil 0:0, na programu byla odveta na Maine Road, kterou Reds šťastně vyhráli 1:0. Zklamání z Ligového poháru bylo ale rychlo zapomenuto, jelikož Everton nedlouho po tom vyhrál svoji první trofej po čtrnácti letech, když ve finále FA Cupu porazil Watford 2:0, o branky se postarali Graeme Sharp a Andy Gray. V ulicích Liverpoolu po finále oslavovalo něco kolem 250 000 lidí. Na obzoru byla nová doba spojená s úspěchy. Nelze ale zapomenout ale ani na úspěch mládeže, která v roce 1983 vyhrála juniorský FA Cup a rok později došla do finále slavného poháru.

Ročník 1984/85 se zapsal do klubové historie zlatým písmem. Zpočátku tomu ale nic nenasvědčovalo, Everton sice vyhrál Charity Shield, poté avšak prohrál první dva ligové zápasy s celkovým skórem 2:6. Následovalo ovšem bláznivé vítězství 5:4 ve Watfordu, první výhra na Anfield Road od roku 1970, postaral se o ní nádherným volejem Graeme Sharp. A o několik týdnů později si Manchester United odvezl z Goodison Parku výprask 5:0. Everton hrál v této sezóně úžasně, obzvlášť po Boxing Day. Tým vedený Kendallem neprohrál, dokud neměl jistotu vítěze ligy. Poslední těžký test čekal Blues na White Hart Lane proti neoblíbenému Tottenhamu. I tento zápas ale EFC vyhrál, tentokrát to bylo 2:1 a branky zařídil Andy Gray a Trevor Steven, nelze nezmínit ani několik fantastických zákroků brankaře Nevilla Southalla. Everton vyhrál titul stejně jako v sezóně 1969/70 – každého svého soupeře porazil alespoň jednou. To se nikomu mezi tímto období nebo po roce 1985 nepovedlo.

Sezóna 1984/85 byla pro Everton úspěšná i na mezinárodní scéně. PVP začal tým postupem přes University College Dublin s celkovým skórem 1:0, následovala jasná vyřazení Interu Bratislava a Fortuny Sittard z Holandska. Klub na tyto zápasy neprodával fanouškům lístky na venkovní výjezdy, jelikož několik jiných anglických fans se v té době nechovalo na zahraničních zápasech příliš kultivovaně. To by ale zbytečně preventivní opatření, jelikož v dalších utkáních se příznivci EFC chovali slušně.

V semifinále se Kendallovým hochům postavil soupeř, jenž budil respekt, slavný Bayern Mnichov v čele s hvězdným Lotharem Mattheusem. První utkání se hrálo v Německo, na Olympijský stadion přišel plný dům (78 000 lidí), branka však nepadla. Rozhodnout tedy měla odveta na Goodison Parku, odveta, který vešla do dějin Evertonu. Mnozí ji dokonce považují za nejlepší zápas EFC v celých jeho dějinách. V hledišti se tísnilo 48 000 fanoušků domácích, hosté si sebou přivezli 200 fans, o tom, kdo bude tu noc v hledišti králem, nebylo pochyb. A králem byli “Modří” nakonec i na hřišti, po brankách Graye, Sharpa, Stevena se radovali z velkolepého vítězství 3:1 a z postupu do finále “Poháru Vítězů Pohárů”.

Finále se hrálo v Rotterdamu a soupeřem byl Evertonu Rapid Vídeň. Angličané byli v utkání favorité a od počátku se také ujali taktovky v zápase, vsítili i první branku, kterou ale rozhodčí chybně neuznali. To ale Toffees neodradilo, Gray posunul EFC do vedení. Za chvíli dával už na 2:0 z rohu Steven, zdálo se být rozhodnuto, ovšem Rapid snížil zásluhou výborného Hanse Krankla. Branka výrazně záváněla ofsajdovým postavením. Everton se ale nesložil, svoji levačkou nechal vyniknout Sheedy a stanovil konečné skóre zápasu – 3:1! Oslavy v Rotterdamu mohly vypuknout v plném proudu, ovšem bez nějakých velkých výtržností. Narozdíl od fanoušků Liverpoolu, kteří o dva týdny později byli součástí tragédie na bruselském Heysel Stadium, jenž hostil finále Evropského poháru mezi Liverpoolem a Juventusem, při němž zemřelo 39 lidí. Díky této smutné události nesměly všechny anglické prvoligové celky nastoupit po dobu pěti let v jakémkoliv evropském poháru, Everton tak cizí vinou přišel o možnost obhájit svůj první evropský úspěch.

Vraťme se ale k Evertonu. V ročníku 1984/85 byli Karamelky úspěšné i v FA Cupu, v němž postupně vyřadili Leeds, Doncaster, Telford, Ipswich. V semifinále je čekal Luton, ač o poločase soupeř vedl, v 90. minutě vyrovnal z trestného kopu Sheedy a v prodloužení poslal Everton do dalšího finále Mountfield. Finále FA Cupu se hrálo jen tři dny po vyvrcholení ECWC. Soupeřem byl Manchester United, Red Devils nakonec vyhrál nejtěsnějším rozdílem 1:0 díky brance Norman Whiteside v prodloužení. Everton výhru v FA Cupu neobhájil, i tak se ale jednalo o úspěšnou sezónu.

Pojďme si teď trochu přiblížit úspěšný kádr ze sezóny 1984/85. Tým byl sehraný, a i když neobsahoval žádné velké superhvězdy, neměl ani žádná slabá místa. V braně stál nejlepší klubový brankař od dob Teda Sagara či Gordona Westa, velšský reprezentant Neville Southall. Ten se díky skvělým výkonům v dresu Evertonu dostal na vrchol v britském, potažmo i v evropském fotbale. Jako důkaz postačí cena britských fotbalových novinářů Player of the Year, kterou Southall získal jako vůbec první hráč EFC.

Na krajích obrany byli Gary Stevens a Pat Van Den Hauwe. První jmenovaný byl velkým domácím talentem, jenž se brzy dostal do sestavy Albionu. Stevens vynikal hlavně svým rychlým přechodem do ofenzivy. Na druhé straně obrany stal Pat Den Hauwe, který přišel před sezónou z Birminghamu. Tento drsný bek vynikal hlavně svým důrazem. V samém srdci defenzivy stál velšský kapitán Kevin Ratcliffe, jenž byl označován za jednoho z nejrychlejší hráčů v celé lize. Parťaka mu dělal mladý Derek Mountfield. Mountfield v sezóně nastřílel překvapivě hodně branek (10, z toho žádný z penalty). Přes skvělou obranu to byla právě záložní řada, který měla hlavní podíl na úspěšné sezóně. Peter Reid, Paul Bracewell, Trevor Steven, Kevin Sheed něměli v porovnání se záložníky z posledního mistrovského týmu z roku 1969/1970 Kendall-Ball-Harvey o nic menší fotbalové dovednosti či odhodlání. Reid, Bracewell, Steven navíc hráli za anglickou reprezentaci, Sheedy zase reprezentoval svoje rodné Irsko. Reid měl stejné vůdčí vlastnosti jako Alan Ball, stejně jako Ball byl vždy připraven přijmout míč a poslat ho dál. Za své výkony si od hráčské asociace vysloužil cenu Player of the Year – stejně jako u Southalla šlo o první trofej pro hráče z Goodison Parku. Reidovým parťákem ve středu hřiště byl Bracewell, hráč se skvělým čtením hry. Na krajích pobíhali dva obzvlášť silní hráči, Steven vpravo a vlevo Sheedy. Steven byl mistr driblér, mnoho ze svých 12 ligových branek zaznamenal tak, že prostě jen vzal míč, přešel přes několik hráčů a bezchybně zakončil. Na druhé straně operoval muž s nejlepší levou nohou v lize a s výborným umem zahrávání standardních situací.

V útoku řádil Graeme Sharp, vysoký hráč s perfetní hlavou. Jedním dechem ale třeba dodat, že Sharp ovládal míč i na zemi, proto si často připsal i nějakou tu gólovou přihrávku. Celkem za sezónu zaznamenal 21 branek. Jeho parťákem v útoku byl do prosince Adrian Heath, jenže právě v prosinci si Heath ošklivě poranil koleno a do konce sezóny byl mimo. Heatha ale skvěle nahradil Andy Gray, jenž vynikal odvahou a odhodláním. Hlavně díky Sharpovi, Stevenovi, Sheedymu, Stevensovi a Mountfieldu, kteří pravidelně dávali branky, nemusel Gray cítit žádný tlak spojený se střílením gólů. I tak jich ale do konce sezóny nástřílel devět a zvlášť některé stály za to.

Manažer Howard Kendall mohl ale klidně šáhnout i na lavičku, kde byli neustále připraveni solidní náhradníci jako Kevid Richardson či Alan Harper. I kvůli tomu si Everton za sezónu 1984/85 vysloužil od World Soccer Magazine cenu World Team of the Year.

V létě 1985 posílil tým kanonýr Gary Lineker, který přišel za Ł850 000, částka investovaná do něj se ale vrátila. Linekera následoval další útočník, Paul Wilkison. V týmu tak nezbylo místo na Andyho Graye. A úvod nové sezóny vyšel dobře, v Charity Shield si Manchester United odnesl prohru 0:2 a v prvním ligovém kole si Arsenal z Goodison Parku odvezl debakl 5:1. Potom ale až do přelomu roku se Toffees neprezentovali výkony, na jaké byli fanoušci zvyklí z minulé sezóny. Na konci února ovšem Everton vyplenil po brankách Ratcliffa a Linekera Anfield Road, vrátil se na vítěznou vlnu a sen o titul opět ožil, ačkoliv od konce března chyběl zraněný brankař Neville Southall, jehož však důstojně nahradil rezervní golman Bobby Mimms.

Liverpool měl ale dobré jaro, a když v poslední dubnový den Everton prohrál v Oxfordu, bylo jasné, že z titulu se budou radovat “sousedé”. Po neúspěchu v lize byl na řadě FA Cupu, v něm dokráčel EFC potřetí za sebou do finále. Nejdříve ale v nervydrásajícím semifinále vyřadil Sheffield Wednesday. Ve finále nebyl soupeřem nikdo menší než Liverpool, spravný čas na odplatu. Bohužel zápas pískal Alan Robinson, který svým “výkonem” velmi pomohl Reds k zisku FA Cupu. V městě Liverpoolu se po finále jen šuškalo, zda není náhoda, že stejný rozhodčí píská finále Ligového poháru v roce 1984 i letošní finále FA Cupu a pokaždé nadržuje “Červeným”.

I když Everton nic nevyhrál, mohl se pyšnou alespoň Garym Linekerem, který nastřílel 30 ligových branek, celkem jich dal za sezónu čtyřicet. Lineker po zásluze získal jak od novinářů, tak od svých kolegů ocenění Player of the Year. Na konci ročníku se konalo MS v Mexiku, Everton dodal Albionu hned čtyři hráče – Linekera, Reida, Stevena a Stevense. Anglie sice skončila ve čtvrfinále, ovšem Gary Lineker se stal nejlepším střelcem šampionátu se šesti trefami. Spekulace o odchodu kanonýra z Goodison Parku nabraly po MS na obrátkách a nakonec se skutečně vyplnily, po sezóně Lineker odchází za ohromujících Ł2 750 000 do Barcelony. Hlavním jeho odchodu byla touha zahrát si evropské poháry a toho se v Evertonu kvůli již zmiňovanému zákazu dočkat nemohl.

Za peníze za Linekera koupil Kendall před sezónou 1986/87 za necelý milion liber anglického reprezentačního obránce Dave Watsona, jenž měl nahradit zraněného Dereka Mountfielda. Poté přišel ještě za menší poplatek další obránce, Paul Power. Začátek sezóny příliš nadějně nevypadal jelikož na listině dlouhodobě zraněných hráčů byli Derek Mountfield, Peter Reid a Paul Bracewell. Gary Stevens, Pat Van Den Hauwe a Neville Southall navíc ještě doléčovali své menší šrámy. Nákupy tedy pokračoval, konkrétně Kevin Langley. Už na jaře přišel nadějný útočník Warren Aspinall, na svoji šanci nahradit Sharpa či Heatha čekal ještě Paul Wilkinson. Přesto ještě přišli dva hráči, nejprve nadějní Ian Snodin za 840 000 liber a Wayne Clark.

I přes početnou marodku Everton od začátku ligy začal vítězit, navíc v druhé polovině sezóny se začali vracet zranění hráči, vše vypadalo nadějně. Rozhodnout měl poslední zápas, který Everton vyhrál v Norwichi 1:0. Jedinou branku utkání dal po 45 sekundách hry z rohového koupu Pat Van Den Hauwe. Everton tak získal svůj devátý ligový titul, jízda ligou nebyla tak suverénní jako před dvěma lety, nikomu to nevadilo. Vždyť Kendall díky velké marodce během sezóny poslal na hřiště hned 23 hráčů. Chybějící branky Garyho Linekera z minulé sezóny si mezi sebou rozdělila trojice Steven, Sheedy, Heath, která dohromady skórovala třicet osmkrát.

Největší zásluha na titulu ale patří manažerovi Howardu Kendallovi. Kendall vždy dokázal nahradit zraněného hráče prvního týmu nějakým mladíkem či fotbalistou rezervy, navíc tým byl připravený dobře po taktické i fyzické stránce. Titul v roce 1987 přinesl také Kendallovi vizitku nejlepšího manažera EFC v historii, dva tituly, jeden FA Cup a jedna výhra v PVP mluví za vše. Nebylo tedy velkým překvapením, když chtěl Kendall vyzkoušet své trenérské dovednosti i v Evropě. I tak ale fanoušky zpráva o odchodu Kendalla v létě 1987 do španělského Athleticu Bilbao šokovala.

Novým manažerem byl jmenován další bývalý hráč Toffees, Colin Harvey. Jeho přání bylo udržet Everton na vrcholu ligy. Harvey před sezonou koupil jen Iana Wilsona za 300 000 liber jako náhradu za Kevina Sheedyho. I tak se ale mluvilo o tom, že Harvey zničil Kendallův vítězný tým. Na jeho obranu ale je třeba připomenout trochu menší motivaci hráčů po vítězné éře, což mělo vliv na jejich výkony. Bylo ovšem zřejmé, že Harveymu křeslo manažera příliš nevyhovovalo, byl spíše trenérem. První sezónu pod jeho vedením skončil Everton čtvrtý, nevyhrál žádný pohár, a tak se Harvey rozhodl v létě 1988 přebudovat kádr. Odešli oblíbenci u fanoušků Gary Stevens a Derek Mountfield. Je měli nahradit Neil McDonald, Stuart McCall, Pat Nevin a hlavně Tony Cottee. Útočník, jenž přišel za rekordních 2 200 000 liber. Cottee měl hlavně úžasný debut, hned dal hattrick a svoji první branku vsítil po 34 sekundách zápasu.

V polovině sezóny, jež se až na FA Cup vyvíjela špatně, odešly další bývalé opory, Adria Heath a Peter Reid. Hlavně na skvělého Reida se na Goodison Parku ještě dlouho vzpomínalo. Zpackaný ročník, v němž Everton skončil v lize až osmý, mohl vylepšit v FA Cupu. V něm se Everton ve finále utkal se starým známým Liverpoolem a Reds vyhráli 3:2. Druhé finále FA Cup proti Liverpoolu a opět prohra.

V létě a na podzim 1989 se úplně rozpadla “Kendallova” úspěšná záloha, zbylé dva její články – Trevor Steven a Paul Bracewellem – totiž také odešly. Navíc další stabilní člen úspěšného kádru z ´85 Pat Van Den Hauwe přestoupil do Tottenhamu. Nahradilo je poměrně dost hráčů Norman Whiteside, Mike Newell, Wayne Clarke, Martin Keown, Stefan Rehn či Peter Beagrie. Ovšem ani jeden z nich do týmu nepřinesl úspěch, desetiletí 1980-90 tak Everton zakončil šestým místem v lize a opět žádným pohárem. Manažer Colin Harvey sice po sezóně svůj post ještě udržel, ovšem na jak dlouho?