Jack Rodwell – mezi dospěláky

Jsou tomu již více než tři roky, co o sobě dal vědět svým debutovým zápasem. Od té doby Jack Rodwell svoji šanci chytil za pačesy a hledí k úspěšné budoucnosti.

Konec loňské sezony. Jack Rodwell měl za sebou průlomový a jednoznačně úspěšný rok. Kolem mladého záložníka tedy nejen znovu začalo kroužit hejno movitých zájemců, ale mediální pozornosti neunikl ani v souvislosti s blížícím se mistrovství světa.

Letenku do Jižní Afriky sice Jack od Fabia Capella očekávaně neobdržel, ale zato se mohl ještě usilovněji začít soustředit na svoji budoucnost na Goodison Parku. Tu koneckonců vyřešil rychlým prodloužením smlouvy o dalších pět let, která kluby, dělající si na rodáka ze Southportu zálusk, alespoň načas odradí.

V devatenácti letech – v polovině března se oslavou dvacátých narozenin vymaní z kategorie teenagerů – má za sebou již více než sedmdesát zápasů za seniorský tým Evertonu a nastoupil za svou zemi ve finále mistrovství Evropy jednadvacítek, které navíc dělá kapitána, byť nepravidelně. Jen málokdo však pochybuje o tom, že v dalších letech Rodwella čeká odměna v podobě povolání do reprezentačního áčka.

„Loni o tom noviny psaly skoro každý den,“ vzpomíná na dny před světovým šampionátem. „Ale nakonec z toho nic nebylo. Velké šance jsem si ale nedělal ani potom, co začala nová sezona. Navíc jsem se zranil, takže prioritou bylo zase co nejčastěji nastupovat za Everton.“

Zranění, o kterém hovoří, si odnesl ze srpnového zápasu na Villa Parku, kde si poranil vazy v kotníku. Na marodce musel strávit téměř tři měsíce. Mezitím navíc pozoroval svoje kolegy z jednadvacítky – Jordana Hendersona či Andyho Carrolla, kterak debutují za Capellův výběr. Mělo by tedy být pouze otázkou času, než podobnou měrou odmění italský stratég i odchovance Toffees. Rodwellovi ale trpělivost nechybí, leč přiznává, že rvát se za Anglii, je jeho velkým snem.

„Vždycky budu chtít reprezentovat, je to můj hlavní cíl,“ říká. „V tuhle chvíli o tom ale nemůžu přemýšlet. Jediné, co mě teď zajímá, je Everton. Pokud pozvánka přijde, tak přijde.“

Velkou příležitost k upoutání Capellovy pozornosti bude mít v létě. Mladí Angličané navléknou dresy se třemi lvy na hrudi na mistrovství Evropy v Dánsku. Během toho posledního došli mladíci až do finále, kde je ale Německo smetlo 4-0. Tentokrát tedy prioritou bude napravení předchozího zklamání.

„Minule to pro mě byla dobrá zkušenost. Bylo mi teprve 18 a hraní za jednadvacítku pro mě byla velká věc. Dostali jsme se do finále a já doufám, že se nám to podaří znovu, ale s lepším koncem.

Mohl bych prokázat, že mám na další krok. Jednadvacítka má skvělou úroveň, ale mojí metou je hrát za seniory. Pokud tomu můžu napomoct v téhle sezoně v dresu Evertonu, pak skvělé. Pokud ne, pokusím se o to v létě. Mám před sebou spoustu příležitostí, jak se ukázat. Jestli budu kapitán? To nevím. V týmu máme hodně dobrých hráčů a hodně lídrů, takže uvidíme.“

Ať už ale Jackův letní výlet do Skandinávie dopadne jakkoliv, prvenství u něj stále drží klub. Od svého debutového zápasu na hřišti Alkmaaru v poháru UEFA v prosinci 2007, kdy se ve věku 16 let a 284 dní stal nejmladším hráčem Evertonu, který kdy nastoupil v evropském poháru, se pomalu ale jistě prokousával ke stále častějším příležitostem v prvním týmu.

Svědčila o tom následující sezona, ve které se objevil v 25 zápasech a oslavil svůj první seniorský gól. Číslo odehraných utkání pak narostlo i v loňské sezoně, kdy nastoupil do 36 duelů, které si zpříjemnil čtyřmi trefami. Očekávání před aktuální sezonou tak byla vysoká jak ze strany jeho, tak fanoušků. Podzimní část ročníku ale musel přetrpět na marodce.

„Pro mě je tahle sezona jako na horské dráze. Zranil jsem se ve třetím zápase a trvalo docela dlouho, než jsem se uzdravil. Ale teď cítím, že už se mi zase vrací stará forma. V předminulé sezoně jsem v jednom zápase hrál, v tom druhé zase ne – byl jsem mladičký hráč, který nejčastěji střídal, aby hru trochu oživil. Loni se mi ale povedlo v prvním týmu se ustálit a právě o tom to v tomhle věku je – získávat více zkušeností a zlepšovat se každým zápasem.

Teď už to není tak surrealistické, jako prvně. Je mi 19, za pár týdnů už 20, takže se cítím jako muž, jako velká součást týmu a mužstva, a to je pro sebevědomí jedině dobře. Začátkem minulé sezony, kdy jsem hrál tolik zápasů, jako nikdy předtím, to bylo trochu zvláštní. Dnes už ale vím, že na to mám a vlastně, že mám ještě i velký prostor pro zlepšení.

Myslel jsem, že tahle sezona bude ještě větší a zahraji si ještě častěji. Zatím tomu tak ale nebylo, protože jsem měl smůlu se zraněním. Je to ale součást fotbalu a nemá cenu nad tím naříkat. Můžu se dívat jenom do budoucnosti a snad bude druhá polovina sezony lepší jak pro mě, tak pro tým. Čeká nás spousta důležitých zápasů.“

Vyhlídky na nadějnou sezonu Rodwell povzbudil nadmíru vydařenou letní přípravou, kde patřil k nejlepším hráčům. Zářil zejména během australského turné, kdy góly přispěl k výhrám nad Melbourne Heart a Brisbane Roar. „V Austrálii se mi dařilo, cítil jsem se hodně dobře,“ potvrzuje. „Byl jsem fit a silný jako nikdy předtím.“

V prvních dvou zápasech sezony se musel spokojit s místem na lavičce, první start tak přišel koncem srpna v druhém kole Ligového poháru proti Huddersfieldu, kdy se krásnou trefou podílel na vítězství 5-1.

„Předsezónní formu se mi povedlo přenést i do mého prvního ostrého zápasu. Je to ale zatím můj jediný gól v tomto ročníku a cítím, že potřebuji víc, obzvláště při mém postu na hřišti,“ říká. „Ať už to je ale proti týmům z League One v pohárech, nebo Premier League, je to tom dokázat, že můžu pro tým odvést dobrou práci. Mám rád ze zálohy postupovat dopředu a zkoušet střílet. Pracuju na tom v tréninku, takže doufám, že podobných gólů vstřelím víc.“

Z Jackových slov tak jasně vypovídá, na jaké pozici vidí svoji budoucnost. V juniorce Evertonu ovšem hrál jako střední obránce, pozici, která nepochybně pomohla jeho pověstnému uvolněnému hernímu projevu. Díky jeho výšce a silné atletické postavě, nicméně není jeho návrat do obrany vyloučen, byť jak sám říká, považuje se za záložníka.

„Když jsem hrál za svůj školní tým a místní týmy, byl jsem útočník. Vždycky jsem měl útočnější role rád, ale samozřejmě jsem se jim nevěnoval na takové úrovni, jako nyní, takže mi chvíli trvalo, než jsem se přizpůsobil. Ale můžu s klidem říct, že teď jsem záložník. V Premier League jsem nikdy na jiném postu nehrál, takže jsem záložník.

Nedlouho potom přišlo zranění. Vždycky je nejvíc frustrující to, že nemůžete pomoct vašemu týmu. Sledujete zápasy z tribuny a když přicházejí špatné výsledky, cítíte s ještě hůř. Místo toho se musíte soustředit jen na uzdravování. Bylo to těžké období.

Když jsem byl mladší, míval jsem hodně zranění, většinou zapříčiněné růstem. Teď jsem už růst přestal a poslední roky jsem měl docela štěstí, ale tohle byla prostě smůla, šlo o běžný souboj. Doufám, že něco podobného už se dlouho nestane.“

Smůla se Rodwellovi přilepila na paty i v nedávném přátelském zápase Anglie proti Itálii. Tentokrát je však délka absence neporovnatelně kratší, protože mladík nejspíš stihne již příští zápas proti Sunderlandu. V tom bude jeho tým usilovat o veledůležité tři body, které budou mít pro Everton, potácející se na třinácté příčce, cenu zlata.

„Jako tým chceme v tabulce vystoupat tak vysoko, jak nejvíce to půjde,“ neskládá zbraně.„Pokud se nám podaří vytvořit sérii několika výher, budeme znovu nahoře a budeme bojovat. Uděláme všechno, co je v našich silách.

Z osobního pohledu chci samozřejmě odehrát co nejvíce zápasů a zakončit sezonu v dobré formě. Konkurence je velká, zvláště v záloze. Ale to platí pro všechny – nikdo nemá zaručené místo, to nám manažer objasnil. Když jsem se vrátil ze zranění, chyběla mi kondice a sebevědomí. Ale teď je to za mnou a je na mě, abych týmu co nejvíce pomohl,“ zakončil.