White Hartbreak Lane

Tottenham Hotspur – Everton 4:3
Odveta 5. kola FA Cupu, 22. února 1937

White Hart Lane, stejně jako hřiště druhého prvoligového klubu ze severního Londýna, nikdy Evertonu příliš štěstí nepřinášelo. Ačkoliv v posledních letech Toffees na stánku Spurs několikrát zvítězili, historie viděla celou řadu tamních neslavných proher. Žádná z nich ale neměla takové proporce jako ta, před více než sedmdesáti lety.

Oba týmy remizovaly na Goodisonu 1-1, dva dny před naším zápasem. V „rozlostněném“ zápase, jak utkání počastoval Liverpool Echo, se nechvalně vyznamenal rozhodčí Barton. Pět minut před koncem klopýtl tottenhamský Arthur Rowe o Dixieho Deana, nacházejícího se mimo hrací plochu za bránou a sudí odpískal penaltu. K exekuci se postavil Dean, který podle Ernesta Edwardse alias „Bee“, odehrál svůj nejhorší zápas v kariéře, a míč bez potíží polapil brankář Spurs, Jack Hall. Dvě minuty před koncem poslal Tottenham do vedení McCormick, ale za domácí na posledních chvíli ještě srovnal Jackie Coulter.

Před odvetou si Everton pohrál se sestavou. O místo přišel Coulter a protože Alexe Stevensona zklátila chřipka, na hřišti se objevil Tommy Lawton, a to nezvykle na levém křídle s Albertem Geldardem na pravém. Tehdy byl Lawton hráčem Evertonu pouhý měsíc. V lednu přišel z Burnley za 6500 liber jako sedmnáctiletý mladík, leč již s výdrží a postavou zkušeného borce – s 85 kilogramy byl už jako šestnáctiletý amatér vůbec nejtěžším hráčem kádru Burnley.

Talentovaný útočník se střelecky prosadil již ve svém debutovém zápase, kdy Toffees pomohl na Molineux k výhře 7-2. Nejenže se stal tehdy nejmladším klubovým hráčem, ale také střelcem. Ještě v dresu Clarets v téže sezoně pak Tottenhamu vstřelil hattrick. Povedlo se mu to jen pár dní po jeho 17. narozeninách a samozřejmě mu patřil primát nejmladšího fotbalisty, který se něčím takovým mohl chlubit.

Spurs se potáceli ve středu tabulky Second Division, přesto jim ale nechybělo několik šikovných hráčů. Jimmy Morrison vstřelil ve 134 ligových zápasech za klub úctyhodných 90 branek, zatímco obránce Vic Buckingham, se později v zahraničí proslavil jako úspěšný manažer, když například během angažmá v Ajaxu rozpoznal talent Johana Cruyffa. Rozhodcování odvety bylo také přiděleno jinému sudímu poté, co si na Bartonův výkon z Goodison Parku stěžovaly oba celky. Arbitr měl ale jednu z hlavních rolí sehrát i tentokrát.

Zápasové podmínky byly bídné. Hřiště bylo promáčené a přestože personálu se podařilo plochu jakžtakž odvodnit, hřiště bylo před výkopem stále mokré a těžké. Evertonu to ale nezabránilo ve skvělém začátku. Po šesti minutách nacentroval Geldard na zadní tyč, kde číhající Lawton poslal míč z první pod víko. Blues dál dominovali a činil se zejména Geldard, hrající možná svůj životní zápas, který beka Spurs, Billyho Whatleyho, dočista zesměšňoval. Ve dvacáté minutě našel dalším dokonalým balonem Dixieho, který zakončil chladnokrevně k pravé tyči.

Za sedm minut se ale Tottenham vrátil do hry, kdy Millerovu kolmici z hranice vápna poslal do sítě Morrison. Domácí náhle převzali otěže utkání a Ted Sagar musel znovu proti Morrisonovi předvést svoje brankářské umění. Blízko gólu se ale ocitl i Everton – cílem dalšího Geldardova centru byl znovu Dixie, který sice překonal gólmana, jenže míč zastavilo bláto na brankové čáře a zadáci Spurs mohli balon odklidit do bezpečí.

V úvodních minutách druhé půle určoval tempo hry opět Everton, a to až do té doby, než se přihodil zvláštní incident. Joe Mercer vhazoval a postranní okamžitě odmával chybné vhazování, protože hráč s míčem překročil postranní čáru. Hlavní sudí nicméně nechal hru pokračovat, míč se dostal do pokutového území, kde byl faulován Torry Gillick a rozhodčí Mee neváhal a Evertonu přiřknul penaltu. Nastala vřava. Hráči Spurs Meeho obklíčili a doslova dohnali až k postrannímu rozhodčímu, který mu evidentně pověděl dost k tomu, aby hlavní změnil názor a přisoudil Tottenhamu vhazování.

Jelo se nahoru dolů a nikoliv poprvé, se rozhodčí po odpískání špatného verdiktu, snažil spravedlnost vyrovnat na druhé straně. Morrisonova gólová hlavička tak nebyla uznána díky nerozpoznatelnému strčení do Sagara. Namísto srovnání, se tedy do dvoubrankového vedení dostal Everton, když se v 66. minutě trefil Dixie. Dvě minuty nato ale Spurs deficit znovu snížili, když se prosadil Morrison.

Toffees dalších 20 minut odolávali tlaku Spurs, ale stále hrozili z nebezpečně vzhlížejících křídelních brejků. Čtyři minuty před koncem se však Tottenham své odměny přece jen dočkal, když srovnal Meek. Nemyslitelné se pak stalo skutečností o dvě minuty později. Z Millerova průniku na křídle těžil znovu Morrison, který dokonal svůj hattrick a v ochozech White Hart Lane vypuklo šílenství. Everton ztratil v rozmezí dvaceti minut svoje dvoubrankové vedení a 47tisícové publikum neslo hráče Spurs doslova na rukou.

Dodatek

Po zápase došlo na zajímavou dohru. Mezitím, co si Everton ve vlaku domů lízal rány, chairman Will Cuff tisku oznámil, že Tedu Sagarovi byl před zápasem na Goodisonu nabídnut úplatek. Brankář Evertonu obdržel dopis, podle kterého měl Sagar za vypuštění zápasu dostat 50 liber. Celou záležitost orgány vyšetřovaly, ale žádné další kroky nebyly proti nikomu podniknuty.

Dramatický zápas pak vešel do paměti i Joe Mercera, který jej ve své knize „The Great Ones“, označil jako za nejpamátnější zápas, ve kterém hrál (dokonce i před kapitánováním Arsenalu k výhře 2-0 nad Liverpoolem, ve finále FA Cupu 1950). „Pět minut před koncem jsme vedli 3-1 a vypadlo jistě, že jdeme do dalšího kola. Pak přišla penalta v náš prospěch. Arthut Rowe měl faulovat Billyho Deana. Po protestech byl ale pan Barton donucen ke konzultaci s postranním, podle kterého jsme předtím chybně vhazovali.“

Mercerova slova samozřejmě nereflektují realitu zápasu. Mercer krom skóre popletl i penaltu nařízenou na Goodisonu z prvního zápasu s tou, odpískanou na White Hart Lane, ale ani nesprávná fakta nezabránila mnoha publikacím zveřejnit tento průběh tak, jak se ve skutečnosti neudál.

Dokonce i Dixie měl ale ve faktech guláš, tak jak vyplynulo z legendárního rozhovoru s Michaelem Chartersem z Liverpool Echo v roce 1971. „Ještě pár minut do konce jsme vedli 3-1… Byl jsem faulován, byla to jasná penalta. Postranní ale mával chybné vhazování a hlavní rozhodčí udělil vhazování Spurs. Z toho vhazování snížili na 3-2, a pak přidali ještě dva navíc a porazili nás 4-3.“