Coleman: Každý den děkuju za svoji šanci

Ještě před dvěma lety se proháněl po irských hřištích, dnes Seamus Coleman patří k největším mladým nadějím celé soutěže. Příležitosti kterou dostal, si tak nepřestává cenit.

Rozhazování sítí v nižších soutěžích, se Evertonu v předchozích letech náramně vyplácelo. Před dvěma lety se ovšem Davidu Moyesovi a jeho skautům povedl skutečně úctyhodný kousek. V zákoutích irského Sliga vypátrali talent, který je stál pouhých 60 000 liber.

O tom, že Everton do svých řad získal nadějného fotbalistu za naprostý pakatel, nemusí být řeč, ale na okraj a pro představu – pokud by měli Blues k dispozici 35 milionů liber, za které před měsícem Liverpool pořídil Andyho Carrolla, koupili by si za ně rovných 583 rychlonohých Seamusů.

I proto, že mladý Ir je nezkažený velkým světem fotbalu, ve kterém se točí nechutně přemrštěné částky, tak nadaný bek potažmo křídelník, nabízí příjemný kontrast. Skromný chlapík ze zeleného ostrova žije svůj sen, za jehož realizaci je patřičně vděčný.

„Neuplyne den, aniž bych neděkoval za to, kde teď jsem. Nikdy to nezačnu brát jako samozřejmost, bez ohledu na to, kolik let tu jsem. Po tomhle jsem vždycky toužil. Pokud by někteří kluci uviděli vybavení, která mají kluby v Irsku, byli by v šoku. Dobře si uvědomuji, jaké mám štěstí.“

Nicotnou částku, která putovala na účet Sligo Rovers, dokázal Coleman již několikanásobně zúročit. V loňské sezoně se sice k příležitostem v prvním týmu dostával sporadicky, v druhé půlce sezony se ale otrkal na hostování v Blackpoolu, kterému pomohl až do závěrečné bitvy o Premier League ve Wembley a dnes patří mezi stálé členy základní sestavy.

V jeho hře se přesto stále dají slabiny, ať už jde o zbrklost či doposud ne zcela vyvinutou technickou zdatnost. Vzhledem k jeho nízkému věku, a také faktu, že mu chybí fotbalové vzdělání, které se ostatním fotbalistům dostává v klubových akademiích, jsou ale jeho nedostatky pochopitelné. Svým nebojácným herním stylem si však na svoji stranu získal fotbalovou veřejnost a na vlastní kůži jeho houževnatost okusila i řada daleko slavnějších protihráčů.

„Třeba nedávno v FA Cupu jsem hrál proti Ashley Coleovi. Byl nepříjemný a trochu si ze mě utahoval, ale hrát každý týden proti takovým hráčům, je úžasné. Před pár lety jsem Ashley Colea sledoval v televizi. Už se hvězdných hráčů neobávám. Když hraji, nezáleží na tom, jestli je to proti takovým hráčům, nebo proti chlapíkům z domova v Irsku. Prostě jedu celý zápas na plné obrátky,“ říká.

Narozdíl od jiných talentů, kteří se přes Irské moře vydali za kariérou, je Colemanova cesta do Premier League, netradičnější. Přiznává, že než se ozval Everton, jeho fotbalový vývoj v klubu z městečka, ležícího blízko severoirských hranic, byl na mrtvém bodě. Jeho šanci později navíc mohla překazit infekce, díky které v létě 2009 téměř přišel o nohu. Po úspěšné hostovačce na Bloomfield Road, ale začal věřit, že v Anglii se prosadí.

„Ve Sligo jsem to miloval, opravdu hodně. Jsem rád, že jsem si prošel tou cestou a do Anglie se nevydal třeba už v patnácti letech. Viděl jsem hodně kluků, kteří to v takovém věku zkusili a s nepořízenou se vrátili domů. Já jsem raději trávil čas se svojí rodinou a přáteli a mohl jsem dokončit školu.

Zároveň to ale znamená, že jsem díky tomu promeškal hodně trenérského dozoru a fotbalové výchovy vůbec. Na opravdu profesionální úrovni jsem poprvé začal trénovat až v 20 letech, takže se pořád učím. Pracuji na všem – prvním doteku, soustředění na průběh hry kolem mě, a takových věcech. Když jsem do Anglie přišel, nikdo mě neznal. Mohl jsem přihrát nebo běžet, teď se to ale trochu mění. Potřebuji taky pracovat na tom, kdy se vydat dopředu a kdy ne, na bránění… Tyhle body musím vylepšit.“

Další důvod k uspění pak Colemanovi dává jeho skromná, uvážlivá povaha. „Máma s tátou mi vždycky do hlavy vtloukali, abych měl určitě způsoby a já pořád říkám „prosím“ a „děkuji“. Pro kluky, kteří se ke klubům připojí v 10 nebo 11 letech, by bylo omluvitelné nechat se unést. Ale protože jsem z Irska a s fotbalem jsem vážněji začal nedávno, to vidím jinak. Vím, že tuhle příležitost musím plně využít.“

A to se Seamusovi zatím daří víc, než dobře. V lednu byl za svoje výkony odměněn novou čtyř a půl letou smlouvou a jen o pár dní později si odbyl svůj debut za áčko irského národního týmu v Nations Cupu proti Walesu. Sám pak porovnává svoje stydlivé začátky v Evertonu se současností, kdy je součástí týmových legrácek.

„Na svůj první den si pamatuju. Byl jsem dost ostýchavý, ale Phil Neville prostě řekl, „Pokud budeš cokoliv potřebovat, přijď za mnou. Teď už si ze mě často střílí,“ směje se. „První měsíce jsem byl ticho jako myš, ale teď už je to úplně o něčem jiném,“ dodává.