V zajetí úpadku

Poslední dekáda druhého tisíciletí si pro Evertonians, až na jedinou výjimku, přichystala jen trápení. Klub byl na tom bídně jak interně, tak i po fotbalové stránce.

Přestože začátkem desetiletí do klubu stále proudil dostatek finančních prostředků, klub s nimi nedokázal vhodně naložit, a sen o návratu na špici, skutečně dál zůstával pouhým snem. U týmového kormidla nadále stál Colin Harvey, kterému se povedlo do Evertonu přilákat několik slibných jmen. Za milion liber na Goodison Parku podepsal kontrakt talentovaný záložník Oldhamu, Mike Milligan, následován bekem Andy Hinchcliffem. Posílení ovšem svůj účel neplnilo. V sezoně 1990/91 mužstvo prvně zvítězilo až v sedmém utkání a frustrující nálada kroužící na Goodisonem s sebou pomalu ale jistě přinášela sestupové obavy. Situace vyvrcholila tak, jak logicky musela – koncem října byl zbaven funkce manažera Colin Harvey. Dočasnou náhradu klub sehnal v Jimmy Gabrielovi, bývalému záložníkovi Evertonu z 60. let.

O to větší překvapení bylo, že Harvey se na výplatní pásce Evertonu objevil znovu o několik dní později. Novým manažerem byl zvolen podruhé Howard Kendall, a úspěšné trenérské duo z 80. let bylo znovu pohromadě. Přestože Kendalla mnozí před jeho staronovou pozicí varovali, ten se rozhodl riskovat. I přesto byl fanoušky uvítán. Kdo by také pohrdnul manažerem, jenž má Everton v srdci, a jenž s klubem teprve před pár lety vyhrál, co se dalo? Zpočátku legenda Toffees pokračovala v nastoleném Harveyho trendu. Myšlenky na sestup však byly naštěstí včas zažehnány díky sérii dobrých výsledků na přelomu roku.

Sám Kendall se možná na Goodison vracel s idejemi na druhé zlaté období. S dosažením podobných met jako v 80. letech, se ovšem musel brzy rozloučit. Tvrdou realitou byly obrovské finanční potíže klubu. Pesimismus se brzy projevil mezi fanoušky. O hracích dnech si na Goodison Park nacházelo cestu sotva v průměru 30,000 lidí, zatímco v sezoně 1992/93 už to bylo pouhých 20,000. Finanční prostředky poskytnuté manažerovi ze strany vedení, byly téměř nulové. Na důležité přestupy zkrátka chyběly peníze, a klub zakrátko začal pravidelně hospodařit v červených číslech. Hovořilo se až o šestimilionových dluzích.

V létě 1991 navíc museli fanoušci spolehnout další hořkou pilulku. Po jedenácti letech věrných služeb byla prodána útočná legenda Graeme Sharp za 500,000 liber do Oldhamu, kterého následoval za 1,200,000 liber Stuart McCall, jenž odešel do Rangers. Za vyinkasované peníze byla přivedena nová osa týmu. Z Liverpoolu přišel útočník Peter Beardsley, jeden z nejlepších ostrovních útočníků doby. Přebudovávání kádru pokračovalo příchodem jmen jako Matthew Jackson, Mike Ward, Mo Johnston, nebo Garry Ablett. Zamrzely však odchody dvou Kevinů z vítězného mužstva 80. let – Sheedyho a Ratcliffa.

Rekonstrukce kádru se nicméně minula kýženým účinkem. I v sezoně 1991/92 tým zabřendul do průměru – povětšinu sezony se potácel ve středu tabulky. Jediné světlé okamžiky představovalo vítězství 3:1 nad úřadujícími mistry z Arsenalu, nebo poslední ligový zápas na White Hart Lane, kde Everton prohrával 0:3, ovšem díky skvělému comebacku vybojoval remízu, kterou ve svém debutovém utkání zařídil osmnáctiletý David Unsworth.

Na počátku nové sezony, už pod novým názvem Premier League, se naplno projevila finanční svízel. Ztráta z předchozí sezony se prohloubila o 2 miliony liber, a tak se přestupové priority rychle změnily. Namísto hvězdných hráčů, na Goodison Park putovali fotbalisté s menším potenciálem. Ze Southamptonu přišel Barry Horne, z Rangers útočník Paul Rideout, nebo Paul Holmes. Přesto Toffees do ročníku vstoupili báječně – Manchester United byl na Old Trafford poražen 3:0, a milionářský Blackburn Blues zdolali 3:2. Trochu předvídatelně ale forma nabrala sestupný trend. Z potenciálního sestupu šel strach ještě začátkem jara. Léto 1993 bylo dalším šokujícím obdobím. Finanční problémy donutily Everton prodat Beardsleyho do rodného Newcastlu, a jedinou letní posilou se stal záložník Graham Stuart. Domácí výhra 2:0 nad Liverpoolem sice náladu pozvedla, jenže poté přišla prohra 1:5 s Norwichem a Howardu Kendallovi krk nezachránila ani porážka Southamptonu.

Podle tisku Howard Kendall rezignoval kvůli vedení, které mu nebylo, nebo spíše nemohlo, poskytnout 1,500,000 liber, za které chtěl koupit útočníka Diona Dublina. Ať už byl důvod jakýkoliv, mužstva se znovu nakrátko ujal Jimmy Gabriel. Výkony šly znovu od desíti k pěti a pod sedmizápasovou vládou Gabriela, Toffees prohráli šestkrát a vstřelili jediný gól. Novým manažerem se stal Mike Walker, jehož si v Norwichi velmi pochvalovali. Nicméně vedení Canaries Everton zažalovalo za údajné Walkerovo odlákání, a tak musel klub zaplatit velice nákladnou kompenzaci. Walker se v novém působišti uvedl dobře, Everton porazil Swindon Town 6:2, ale pak se nad Goodison Parkem opět začaly stahovat černá mračna. Everton byl poprvé po dlouhých letech skutečně v reálném nebezpečí sestupu, kterému zabránil až v posledním kole, kdy zázračně otočil nepříznivý stav utkání ve Wimbledonu z 0:2 na 3:2, a The Great Escape mohl být oslavován.

Ve skutečnosti však bylo pramálo důvodů k oslavám. Dlouhé měsíce byl navíc Everton uvrhnut do nejistoty díky hledání nového předsedy. Majoritní podíl klubových akcií nakonec koupil bývalý předseda Tranmere, Peter Johnson. Menšinový podíl připadl současnému chairmanovi Billu Kenwrightovi. V přestupovém období si proto Everton mohl dovolit utratit větší částku. Z Tottenhamu přišel za 2 miliony Vinny Samways a klubový přestupový rekord zlomil třímilionový Daniel Amokachi z FC Brugge. Sezona se ovšem nesla jak jinak, než v traumatickém duchu. V říjnu 1994 padla hlava Mike Walkera, který ačkoliv přicházel se slušnou reputací, na lavičce vydržel pouhých deset měsíců.

Tentokrát vedení jednalo rychle a do funkce manažera jmenovalo Joe Royla, hráčskou ikonu Toffees. 12. listopad 1994 se stal, jak se ukázalo, zlomovým bodem celé sezony. Nový lodivod přinesl do týmu víru, a u fanoušků se stal nanovo velkým oblíbencem. První zápas pod novým manžerem dopadl snově – Toffees porazili Liverpool 2:0, a pak přišla vítězství 3:0 nad Leedsem a 1:0 nad Chelsea. Everton navíc v sedmi zápasech udržel čisté konto, a tak se vyhoupl ze sestupové zóny. Styl hry sice nepatřil k těm nejkrásnějším, v situaci Evertonu ovšem byla nejdůležitější efektivita, kterou Royle svému celku dokázal vštípit.

O Vánocích 1994 Royle fanouškům ke slušným výsledkům přibalil i další radostný dárek – hostování Duncana Fergusona, který se ve svém debutu uvedl brankou ve zmíněném vítězství nad Liverpoolem, se změnilo v přestup. Do kasy Rangers putovalo 4.4 milionů liber, britský přestupový rekord. Fergusonovo srdcařství a náklonnost ke klubu a fanouškům, z něj v podstatě okamžitě učinilo obrovského oblíbence. Do svého zranění, které skotského útočníka vyřadilo ze hry do posledního zápasu sezony proti Coventry City, se Duncan odvděčoval bohatými gólovými statistikami – v šestnácti zápasech se trefil osmkrát.

Po Novém roce přišel na řadu FA Cup. Úvodní dvě kola Everton zvládl, ani nevěděl jak. Nejprve Everton postoupil do čtvrtého kola díky vydřenému vítězství 1:0 nad Derby County a stejným výsledkem ovládl i Ashton Gate, domovský stánek Bristolu City. Toffees mohli hovořit o skutečném štěstí, neboť obě výhry zařídil krajní obránci střelami ze střední vzdálenosti, děkovat Toffees mohli Andymu Hinchcliffovi, respektive Mattu Jacksonovi. Ačkoliv mužstvo ukazovalo znaky zlepšení, stále balancovalo na hraně sestupových pozic. Spoléhat se Blues mohli hlavně na domácí formu. Pevností se Goodison Park definitivně stal po vítězství 1:0 nad Manchesterem United. Venku se ovšem představoval zcela odlišný tým. Prohry v Newcastlu a Leedsu Evertonu nedovolily podívat se výše než na 17. příčku.

Páté kolo FA Cupu Toffees zvládli suverénně, Norwich odjížděl z Liverpoolu s pětigólovým debaklem. Čtvrtfinále se taktéž stalo domácí záležitostí, na Goodison přijel Keeganův Newcastle, jež nakonec odjel poražen brankou Dave Watsona. Před Evertonem stálo semifinále proti favoritům, Tottenhamu Hotspur.

Před semifinálovým kláním na Elland Road, se valná většina odborníků shodovala na jednom – pro Everton bude semifinále konečná. Všichni totiž toužili po „finále snů“ ve složení Manchester United – Tottenham. To by si však Everton pro Spurs nesměl připravit nejlepší výkon od poloviny 80. let. Mužstvo, které se pod Mikem Walkerem tolik trápilo, odpovědělo oddaností a bojovností, tolik typickou pro éru Joe Royla. Everton po fantastickém týmovém výkonu Tottenham vypráskal brankami Jacksona, Stuarta, a dvěma trefami Amokachiho 4:1 a mohl se těšit do Wembley.

Finále bylo bitvou dvou fotbalových protipólů – pevné obrany Evertonu a kreativní zálohy United. Utkání rozhodl jediný brejk. Paul Ince na polovině Evertonu ztratil míč, toho se ujal Watson, přihrál Limparovi, ten posléze našel na křídle Jacksona a ten křížnou přihrávkou přes pokutové území našel Stuarta, který v jasné pozici nastřelil břevno. Míč se však šťastně odrazil k volnému Paulu Rideoutovi, který poslal Toffees hlavou do vedení. Ve druhém poločase byl na hřišti pánem Manchester United. Neúnavná a poctivá práce defenzivy Blues však nesla svoje ovoce, a i díky perfektním zákrokům Nevilla Southalla v bráně, nakonec Toffees vedení uhájili a získali svůj pátý FA Cup.

Euforie ze z velkého úspěchu nastavila laťku očekávání pro novou sezonu vysoko. V létě navíc Joe Royle koupil vyhlášené ukrajinské křídlo Andreie Kanchelskise z Manchesteru United, a tak se Evertonians poprvé po několika letech na nový ročník možná i těšili. Zatímco Kanchelskis okouzloval fandy svým uměním, Duncan Ferguson předvedl první ze svých slavných extempore. Stal se prvním britským fotbalistou, který si odseděl trest ve vězení, a to za napadení Johna McStaye ze skotských Raith Rovers. V nechvalně proslulé glasgowské věznici Barlinnie strávil „Big Dunc“ celkem 44 dní. Přesto se mu dostalo podpory od Evertonians po celém světě, a promeškané zápasy by určitě rád splatil, nebýt dalšího zranění, které Duncana pronásledovaly celou jeho kariéru.

Mezitím Everton stále trápily finanční problémy. Po sezoně 1995/96 musel Joy Royle prodat hráče sezony, Andreie Kanchelskise, ale i Anderse Limpara a Vinnyho Samwayse. Peter Johnson sice manažerovi nasliboval posílení kádru slavnými hráči, zůstalo však jen u prázdných slov. Namísto toho měli přijít Norové Tore Andre Flo a Claus Efftevaag. Nicméně nedošlo ani k tomu. Zato si Peter Johnson na transfer deadline day přichystal jiné překvapení – odvolání Joe Royla. Možných důvodů se uvádí hned několik. Buď Johnson nesouhlasil s Royleovým záměrem přivést zpět Barryho Horna, nebo manažer prý mohl plánovat prodej Duncana Fergusona do Aston Villy za 9 milionů liber.

Radostné vzpomínky na vítězství v FA Cupu tak byly dávno zapomenuty, Everton znovu musel bojovat sám se sebou a počtvrté v pěti sezonách bojoval o holé přežití. Dočasným manažerem byl zvolen kapitán Dave Watson, ale ani jeho kroky v podobě dávání důvěry mladíkům, kterým důvěřoval i Joe Royle, k ničemu nevedly. Bylo jasné, že pozice manažera Evertonu už zdaleka není tak prestižní funkcí, na které by manažer vydržel několik let. Do manžerské pozice na Goodisonu se zkrátka nikdo nehrnul a dlouho nebylo jasné, kdo že to „Big Joea“ vlastně nahradí. V médiích padala jména jako Bobby Robson, Johann Crufy, či Gerard Houllier. Smutnou pravdou však bylo, že Toffees si taková jména nemohli dovolit ani ve snu. Čas běžel a běžel, a fanouškům pomalu docházela trpělivost. Zoufalý Peter Johnson nakonec v červnu 1997 z klobouku vytáhl staré známé jméno – Howard Kendall.

Tomu bylo na počátku třetí goodisonské štace řečeno jen jedno – vybojovat záchranu. Bolestiplnou sezonu 1997/98 Everton strávil téměř na samotném dně tabulky. Blues v Premier League nakonec zachránila zázračná dvouměsíční série bez porážky, která Everton posunula na konečnou 15. příčku. Nikoho ani nepřekvapilo, že Kendall se od Johnsona dočkal nulové finanční podpory. Následná sezona byla z frustrujících 90. let, snad tou nejvíce bolestivou. Koncem listopadu už Everton obsadil poslední příčku. Se sestupem se pomalu začínali smiřovat i ti největší optimisté. Vždyť dva vyhrané zápasy v rozmezí od února až května 1998, dávaly zprvu jen pramalé naděje. Toffees se však nakonec posledního nesestupového místa drželi zuby nehty až do posledního zápasu sezony, ve kterém museli bodovat, a ještě spoléhat na výsledek zápasu Chelsea – Bolton. Trotters měli před vyvrcholením sezony lepší skóre pouze o jediný gól, tudíž bylo jasné, že Everton se udrží jen v případě neprohry a naopak prohry Wanderers. Byla to hra nervů, Toffees s Coventry uhráli remízu 1:1, a když na Goodison Parku hlasatel po skončení zápasu ohlásil, že Chelsea na Stamford Bridge v posledních minutách strhla vedení na svou stranu, Goodison zažil v návalu radosti zatím poslední „pitch invasion.“

Everton tedy šťastně dostal další šanci. Ta ovšem nebyla dopřána Howardu Kendallovi. Fanoušci byli svědky dalšího rozpačitého honu za manažerem, ochotným si kolem krku utáhnout oprátku, a vést Toffees. Novým manažerem byl nakonec překvapivě zvolen muž, považován za jednoho z nejlépe hodnocených lodivodů na ostrovech, Walter Smith. Znovu se alespoň mezi optimističtější částí Evertonians objevila naděje. Ta byla umocněna skutečností, že Peter Johnson novému manažerovi poskytl na přestupy horentních 20 milionů liber. Smith tak přivedl hned několik solidních fotbalistů. Jména jako John Collins, Marco Materazzi, či Oliver Dacourt měla ve světě fotbalu svoji váhu. Později se však ukázalo, že Everton více než na šeď středu tabulky, kde se držel celou sezonu,  prostě nemá. Do toho připravil neoblíbený chairman fandům v listopadu další krutou lekci.  Neočekávaně byl do Newcastlu prodán miláček Bluenoses, Duncan Ferguson. Bleskový přestup se udál v pozadí zápasu právě s Magpies a osmilionový odchod pochopitelně mezi fans vyvolal obrovskou vlnu nevole.

Johnson potvrdil, že v roli předsedy klubu, se chová jako slon v porcelánu. Dvacet milionů na pokrytí přestupů, uvrhlo klub do stále hlubší a hlubší finanční recese, a jediným východiskem jak situaci finančně utáhnout, se jevil prodej nejlepích hráčů. Tím, co fanoušky rozzuřilo nejvíc, ovšem nebyl samotný Fergusonův odchod, nýbrž právě Johnsonův podraz. Trpělivost s předsedou neměl ani samotný Smith, jenž pohrozil odchodem, pokud Johnson nerezignuje. Pod obrovským nátlakem ze všech stran, nakonec předseda svoji funkci složil. Později se dokonce vynořila zpráva, podle které měl být v minulosti Johnson držitelem permanentky na Anfiled Road, a tak si modrá polovina Merseyside mohla oddechnout – „Agent Johnson“ byl fuč.

Sezona 1999/00 byla tou nejúspěšnější pod rukou Waltera Smitha. Díky gólovému přínosu Kevina Campbella, který největší měrou pomohl Toffees v předchozí sezoně vystřílet záchranu, Francise Jefferse a Nicka Barmbyho, se Blues hned třikrát během ročníku ocitili na šesté příčce. Po Novém roce ovšem tým postihla série zranění klíčových hráčů, a tak se klub musel spokojit až s konečnou 13. pozicí. V lednu 2000 klub konečně našel nového vlastníka. Svých majoritních 68 %, zamýšlel Johnson prodat za absurdních 70 milionů liber. Nakonec se nicméně musel spokojit s prodejem o hodnotě 21 milionů, a Bill Kenwright se svým konsorciem True Blue Holdings, tak po dlouhých nabídkových tahanicích převzal nad klubem kontrolu. Na opravdu světlé zítřky, si ovšem klub ještě pár let musel počkat.