V bezpečí, přesto na mrtvém bodě

Když se ohlédnu zpátky k loňským letním prázdninám, vlastně ani nemůžu uvěřit tomu, jak optimisticky jsem vyhlížel novou sezonu. V den, kdy Mikel Arteta smetl ze stolu všechny fámy, stěhující jej do ambicióznějších celků a namísto toho loajálně stvrdil svoji budoucnost v Evertonu novou (a na poměry Blues také značně lukrativní) smlouvou, mě nic nemohlo přesvědčit, že jeho spoluhráči nebudou bojovat minimálně o Evropskou ligu.

Už pominu fakt, že Everton od prvního kola praktikoval ve své podstatě celkem fajn fotbal, ačkoliv i to má v podání Toffees svoje nevýhody, protože statické 4-4-1-1 s absencí rychlých a přímočarých nohou, vlastně zaručuje nudu. Nic jiného. Nad výsledky prvních tří zápasů, které dohromady přinesly mizerný bod, jsem tedy jen mávnul rukou s tím, že s touhle hrou si všechno brzy sedne.

No ale čas letí, jaro nám o sobě dává vědět, holky ze šatníků konečně vytahují sukně a herní anabáze Evertonu je pořád na stejném bodě jako před tři čtvrtě rokem. Ne-li hůř, protože za tu dobu jsme byli svědky několika příšerných představení.

Zřejmě to nejhorší se odehrálo v polovině února na půdě Boltonu. Everton i David Moyes dle obrázků televizních kamer, byl zkrátka na ručník. Právě ona zoufalá prohra však možná představovala ten klišovitý “turning point“, jehož spouštěč v předchozích sezonách Blues uvolňovali dříve, ale stejně znepokojivě pozdě – kolem prosince. Herně to sice pořád není žádná hitparáda, ale to, co je v situaci Toffees nejdůležitější, a to body, se začínají sypat. Přišly vítězství nad Sunderlandem, Newcastlem a Fulhamem a rázem je Everton na osmé příčce a zdárně zažehnává záchranářské starosti.

A synonymum letošní sezony? Nemůže jím být nic jiného než nestálost. Hráči Evertonu mají zdá se dar, který jim nedovolí víc, než remizovat doma s Wiganem, či West Hamem, ale nedostatečný výkon odčiní hezkou tradicí v podobě výhry na City of Manchester Stadium, či v FA Cupu na Stamford Bridge.

A právě pohárové dění, přineslo možná největší šok. I když i o něm by se dalo polemizovat, berouc v úvahu letošní “record“ Evertonu proti papírově slabším. Domácí prohra s Readingem v plné nahotě odhalila všechny letošní problémy. Obrana, zrovna se nehonosící jistotou, což dál potvrdí tři příležitostná čistá konta z 18 posledních zápasů, záloha, postrádající lstivost, dopomáhající k tvoření a také proměňování šancí a konečně i achillova pata týmu – útok.

Takže prozatímním sumaré je čtyřicet bodů, průběžná osmá příčka a dohrání sezony víceméně z povinnosti. Kde se ale stala ta osudná chyba? Samozřemě, že v létě, kdy jsem se bláhově nechal obalamutit hromadným prodlužováním smluv klíčových hráčů i mladých pušek. Tento postup sám o sobě nestačil a selhávat stačil ještě než sezona pořádně začala.

Tým potřebuje novou krev, musí se posunout na nějakou novou úroveň. Ten současný každým zápasem svojí nevyvážeností ukazuje přesně na jakých pozicích, by bylo záhodno posílit. Každý tým čas od času potřebuje obměnu a někdy je zapotřebí řez i radikálnější a přesně s tímhle úkolem by se na Goodisonu dlouho otálet nemělo.

Bohužel se to ale snadněji řekne, než vykoná. Začarovaný kruh nabízí rooneyovské a lescottovské řešení, ke kterému se v létě může přidat třeba rodwellovské nebo fellainiovské. Samozřejmě ale není pochyb o tom, že z kola ven, by měli jít ti, kterým prostě v Evertonu pšenka nekvete, viďte pane Heitingo a Bilyaletdinove.

„Je důležité, abychom po skončení sezony našli cestu vpřed. Chairman a lidé z vedení si vyslechnou moje pohledy a budou mi muset říct, jakou strategii tento klub má,“ nechal se slyšet Davida Moyes. Muže, který už devět let plave proti proudu, tak čeká možná nejzásadnější léto jeho manažerské kariéry. S jeho stagnujícím mužstvem, akutně potřebujícím oživení, se stále dají dělat věci, ale budou to právě následující měsíce které napovědí, jakou cestou bude klub pokračovat.