Probuzení

Poslední díl našeho seriálu bude patřit dekádě, během níž klub doslova vstal z popela a znovu se začal řadit tam, kam historicky patří – mezi špičku anglické kopané.

Everton se sice zbavil úhlavního škůdce, rozežírajícího klub přímo zevnitř – nenáviděného chairmana Petera Johnsona, bylo ale zřetelné, že ze svých polízanic se Toffees nevyhrabou ze dne na den. Finanční svízel byla nepřehlédnutelná a bídná situace nutně potřebovala pomocnou ruku.

Čerstvě nastoupivší předseda Bill Kenwright si ale rozhodl přízeň Evertonians získat velice sebevědomým způsobem. Prvotní Johnsonův mizerně navrhovaný plán přesunu stadionu do Kirkby, nahradil Kenwright myšlenkou nového stadionu přímo na březích řeky Mersey, v dříve často diskutované oblasti Kings Dock. Fandové nemohli uvěřit vlastním očím. V porovnání s amatérsky projektovaným Johnsonovým Kirkby se vizuálně i marketingově daleko efektivněji navržené Kings Dock jevilo jako z jiného světa. Evertonians tak vycítili, že tolik vytoužený závan čerstvého vzduchu do zatuchlých klubových struktur podle všeho přivane právě celoživotní Blue, Bill Kenwright.

Mimo hřiště se tedy vývoj klubu pomalu ale jistě začal ubírat správým směrem. Jenomže po fotbalové stránce to šlo s Evertonem stále od desíti k pěti. Tým zužovala nejpočetnější marodka za poslední léta, ale ani ta nemohla omlouvat fakt, že Everton má nekvalitní, přestárlé mužstvo. Do toho všeho se navíc zranil klíčový útočník Kevin Campbell. Manažer Walter Smith modrou půlku Merseyside zcela paralyzoval, když se jako náhradu rozhodl přivést starého známého Duncana Fergusona – milovaného srdcaře, ale zároveň také fotbalistu, který více času stráví na marodce, nežli na zeleném pažitu. Hodně se mezi Evertonians spekulovalo, zda Fergusona ze sentimentu a také ze snahy napravit Johnsonovu chybu, nepřivedl zpět právě Kenwright. Každopádně byl návrat Big Dunca zpochybňován a jeho následující vleklé zdravotní trable pochybný návrat diskutovaného Skota jen umocnily.

Ročník 2001/02 nastartovali Blues slibně, ale tak jako bývalo zvykem, přišel propad a na konci sezony Evertonu patřila 16. příčka. To už ale předbíháme, neboť ona sezona nebyla dostatkem událostí rozhodně ošizena.

Snad poprvé během jeho čtyřleté goodisonské štace se začaly množit otázky, zda je Walter Smith vůbec tím správným mužem na svém místě. Otřesné týmové výkony doprovázeny častými taktickými i manažerskými pochybeními nepřidávaly zkušenému manažerovi na důvěryhodnosti. Jasnými důkazy, že něco asi nebude v pořádku, pak byly rebelující postavy Francise Jefferse a Michaela Balla. Oba odchovanci se i přesto, že je ke klubu podle vlastních slov poutalo velké citové pouto, rozhodli Goodison Park opustit, a tak museli Evertonians spolknout pořádně hořkou pilulku. I když v létě 2001 Smith přivedl jen dva hráče – obránce Alana Stubbse a útočníka Thomasze Radzinskiho, měl se blížit očekávaný návrat dlouhodobých marodů, a tak bylo k sezoně 2001/02 pohlíženo jako na „buď a nebo“.

Skvělý start ale neměl douhého trvání. Mezi polovinou prosince a března Everton vyhrál pouhé dva ligové zápasy a mezitím stihnul po ohavném výkonu prohrát ve čtvrtfinále FA Cupu 0-3 s Middlesbrough. Porážka na Upton Parku pak byla pro Billa Kenwrighta poslední kapkou. 12. března 2002 byl Smith zbaven své funkce.

Novým manažer se ironicky na Smithovo vlastní doporučení stal osmatřicetiletý málo známý David Moyes, dosavadní lodivod druholigového Prestonu. Před ambiciózního Skota byl postaven zdárně jednoduše znějící úkol – ve zbývajících devíti zápasech dovést Everton k záchraně. „Jsem z města, které není nepodobné Liverpoolu. Vstupuji do lidového fotbalového klubu. Většina lidí, které v ulicích potkáte, jsou fanoušci Evertonu,“ nechal se po svém jmenování slyšet Moyes. Ostatně jeho „People´s Club“ jsou dnes již takřka legendárními slovy.

Nový lodivod se prvně představil v domácím zápase proti Fulhamu. Evertonians se pořádně ani nestihli usadit do svých sedaček, a už mohli jásat. Davidu Unsworthovi trvalo překonání Edwina van der Sara třicet sekund. Blues nakonec zvítězili 2-1 a vyhoupli ze ze sestupových pozic. Závěrečné dva zápasy sezony proti Blackburnu a Arsenalu sice Everton prohrál, jistotu prvoligové účasti v dalším ročníku mu to ale nevzalo.

Zrzavý manažer tak prokázal, že nejspíš bude správnou volbou. Několikanásobně se pak jeho popularita zvýšila následující sezonu. Toffees dovedl až na sedmou příčku, kterou dokonce někteří vnímali jako zklamání. Většinu roku se totiž Blues drželi v první šestici. V kontrastu se sezonou 2002/03 si ale Evertonians připadli v nové sezoně jako na houpačce. Everton jen s odřenýma ušima vybojoval záchranu, když skončil s devětatřiceti body na 17. příčce. Navíc ani mnoho nenasvědčovalo tomu, že sezona 2004/05, by měla být něčím výjimečná. V poslední letní přestupový den totiž Evertonu odešel jeho mladičký útočný klenot Wayne Rooney. Manchester United sice účet Evertonu obohatil o užitečných třicet milionů liber, jizvy po Rooneyho kontroverzním odchodu ale nejsou úplně zaceleny dodnes.

Bylo tedy překvapením, když se Blues do nového ročníku vřítili jako utržení ze řetězu. Během podzimní části soutěže Everton neopustil první čtveřici a šel tak proti všem předpokladům. Vítězství sice nebývala kdovíjak jednoznačná; většinou šlo o výsledky 1-0, či 2-1, ale na to nepomýšlel nikdo. Toffees si navíc během sezony připsali i cenná vítězství nad rivaly z druhé strany parku i nad Rooneyho United. Na konci sezony nikomu nevadila ani skutečnost, že od začátku února Everton vyhrál jen pětkrát. Vybudovaný náskok totiž stačil k obsazení nikým nečekané čtvrté příčky a účasti v předkole Ligy Mistrů. Nenáviděný Liverpool koukal Evertonu z pátého místa na záda.

Los Toffees k historickému dvojzápasu přisoudil španělský Villareal, a ten se nakonec ukázal být nad jejich síly. Na Goodison Parku Španělé vyhráli 2-1 a stejným skóre skončil i venkovní zápas. Kdovíjak by ovšem duel dopadl, nebýt chybného verdiktu sudího Pierluigiho Coliny, neuznavšího regulérní gól Duncana Fergusona. Do milionářské soutěže tak Everton jenom nakoukl. V podobném nemastném neslaném duchu se ale vlastně nesla celá sezona – průměrná 11. příčka budiž důkazem.

V nové cestě za evropskými poháry David Moyes v létě 2006 výrazně posiloval a rovnou zlomil klubový přestupový rekord. Za 8.6 milionů liber na Goodison Park dorazil útočník Andy Johnson, který se ukázal býti užitečnou posilou, tedy alespoň ve své premiérové sezoně. Byl to mimojiné právě on, kdo dvěma góly přispěl k nejvyšší výhře nad Liverpoolem za několik desetiletí. Výhra 3-0 přivedla Evertonians do extáze, a tak trochu předznamenala celou sezonu. Toffees dosáhli vynikající šesté příčky a mohli se těšit do poháru UEFA.

V druhé evropské soutěži se Evertonu dařilo. Skupinovou fází, kde mu dělal společnost pozdější vítěz poháru Zenit Petrohrad, AZ Alkmaar, Norimberk a Larissa, prošel bez ztráty kytičky a ještě suverénějším způsobem vkročil do play-off. Norský SK Brann ve třetím kole přejel s celkovým skóre 8-1 a vyhlížel soupeře zvučnějšího jména – italskou Fiorentinu. Fialoví na své půdě zvítězili 2-0, jenže na Goodison Parku Everton zabojoval a s totožným výsledkem ve prospěch domácích musely rozhodnout až pokutové kopy. Pevnější nervy měli Italové a Blues tak zůstali před branami čtvrtfinále.

Vydařená sezona ale znamenala další vysoké umístění – tentokrát na páté příčce, a proto Everton plánoval další evropskou pouť. Jenže tentokrát se Evertonu stalo osudným již předkolo – nepřešel přes belgický Standard Liege. Tým posilněn další rekordní posilou – patnáctimilionovým Marouane Fellainim si ale pohárovou jízdu vynahradil na domácí půdě. Svoje tažení Anglickým pohárem Toffees zakončili až ve finále. Ukončení čtrnáctiletého čekání na trofej bylo blízko, ovšem vedení nad Chelsea Everton neudržel a tak zůstalo jen u snu.

Sezona 2009/10 pak ničím výjimečná nebyla. Brzké vypadnutí z domácích i evropských pohárů znamenalo další odklad vysněného hmatatelného úspěchu, nepotěšila navíc ani průměrná 8. příčka.

A co přinese budoucnost? Navlékne v blízké době Everton nový korálek na úspěchy a historickými trofejemi ověnčenou nit? Nechme se překvapit.