Čaroděj ze země Os

Leonovi bylo deset let, když si v juniorce Evertonu poprvé kopnul do míče mezi svými vrstevníky. Na rozdíl od většiny svých kamarádů ale jako teenager zvládnul ten nejtěžší úkol a dokázal, že prvnímu týmu má co nabídnout. V jiném dresu, než v tom královsky modrém, si Ossie krom hostování v Carlisle a Derby County, nezahrál a nic na tom nehodlá měnit. Kopat za jiný klub je pro něj nepředstavitelné.

„Ne, ani náhodou! Do konce kariéry mi ještě pár dobrých let zbývá a v tomhle klubu chci zůstat, jsem tu šťastný. Pokud někdy přijde okamžik, kdy už o mě nebude zájem, pak zvážím možnosti, ale v Evertonu to miluju.“

Osman naštěstí nic zvažovat nemusí. David Moyes prohlásil, že záložník bude v klubu minimálně tak dlouho, jako on. Manažer tak nešetřil ani chvalozpěvy na jeho fantastickou formu, kterou se na jaře pyšnil. „Byl úžasný, v zápasech byl naším rozdílovým hráčem. Potřebovali jsme jeho schopnosti a všechno si splnil na jedničku. Takový typ hráče nám od odchodu Stevena Pienaara chybí, navíc se zranil Mikel Arteta, takže nám tvořivost chyběla. Osman poskytnul tohle a ještě víc.“

Návrat do starých kolejí však Evertonu znovu delší dobu trval, ačkoliv tým o obratu k lepšímu nepochyboval. „Věděli jsme, že se nakonec vrátíme do formy,“ tvrdí záložník, který před dvěma týdny oslavil třicítku. „Ale bylo hrozně frustrující, že to trvalo tak dlouho. Ke konci jsme vyhrávali pravidelně, ale věděli jsme, že kdybychom tak hráli od začátku, možná bychom měli o takových deset bodů víc.“

Ani Osman v každém případě není sto vysvětlit hlavní důvod nevydařené první poloviny sezony. „Nebylo tolik zápasů, ve kterých jsme hráli špatně. Každý tým samozřejmě čas od času hraje špatně, vždyť sezona má 38 zápasů a i my jsme měli výpadky. Ale největším problémem bylo to, že jsme soupeře nedokázali dorazit a remizovali jsme tehdy, kdy jsme měli vyhrát.

Už předtím jsem říkal, že to pro nás je sezona k ponaučení. Na Goodison teď týmy jezdí „zaparkovat autobus“ a my je musíme dobývat. Tak to v minulosti nebývalo. Letos jsme častěji drželi míč, ale nedokázali jsme najít ten konečný produkt. Nepomohly ani zranění. Například Tim Cahill byl před Asijským pohárem ve skvělé střelecké formě a tam se zranil. Každý tým Premier League by takového hráče postrádal.“

Ani Osmanovi se pobyt na marodce letos nevyhnul, byť naštěstí nikoliv na nijak dlouhou dobu, která mohla mít prsty v jeho skvělé jarní výkonnosti. Zkušeného středopolaře přitom v dřívějších letech trápila právě nestálá forma, kdy opravdu dobrý výkon předvedl po řadě těch zcela průměrných. Čerstvý třicátník tedy možná fotbalově zraje, vždyť k uvědomění, že už patří ke “stařešinům“, dospěl teprve nedávno.

„Pořád se cítím, jako by mi bylo 21, ale pak se rozhlédnu kolem a pochopím, že jsem jeden z těch starších. Takže občas zakročím a udělám to, co se požaduje, abych mohl těm mladším pomoct. Jsem si jistý, že to pomáhá, protože máme pár mladíků, kteří jsou docela stydliví, což je ale úplně přirozené, protože na téhle úrovni může chvíli trvat, než se objeví vaše skutečná osobnost.“

Sám Osman ve svých počátcích v áčku rady zkušenějších uplatňoval. „Vzpomínám na začátek sezony 2005/06, ročník potom, co jsme skončili čtvrtí. Dostali jsme se do kvalifikace o Champions League, ale v té další sezoně jsme koncem října měli vyhrané jen dva zápasy a už jsme skončili v Evropě i Carling Cupu. Moc jsem tomu nerozuměl, protože to byla moje první zkušenost se špatnou sérií. Byl jsem rozmrzelý a začínal jsem panikařit.

A právě tehdy kolem sebe potřebujete starší. Davey Weir, Alan Stubbs a Lee Carsley mi všichni říkali, abych se vzchopil a všem zdůrazňovali, aby se nevzdávali, dál pokračovali v tom, co myslíme, že je správné a že se to obrátí. Měli pravdu. Takhle to s mladšími teď zkouším i já. Občas je to tom, zachovat si chladnou hlavu.“

Právě na sezonu 2004/05, ve které Everton navzdory jakýmkoli předpokladům obsadil čtvrtou příčku, vzpomíná Ossie nejraději. Toffees přitom nepoznamenala úvodní domácí porážka 1-4 od Arsenalu, ani letní odchod Wayna Rooneyho či ten zimní Tommyho Gravesena.

„Byla to neuvěřitelná sezona. Z toho týmu jsem pořád v kontaktu s Wattem (Steve Watson), Killou (Kevin Kilbane), Peasem (David Weir) a Gary Naysmithem. Faddy si musel změnit číslo, protože několikrát už jsem se mu nedovolal. Spousta kluků z toho týmu je ve spojení a vždycky, když spolu někam vyrazíme, skvěle se bavíme.“

Pozici, zajišťující předkolo milionářské soutěže si tehdy Blues zajistili během dramatického víkendu 7. a 8. května. V sobotu porazili Newcastle a když Liverpool v neděli prohrál na Highbury, bylo jasno. Přesto mělo šampaňské trochu hořkou příchuť, protože sezonu Everton zakončil prohrou 7-0 právě na trávníku Arsenalu.

„V den, kdy jsme dostali tu sedmičku, jsem nebyl v týmu, takže doufám, že to v tom rozhovoru zmíníte!“ vtipkuje Ossie. „Ale bylo to na konci skvělé sezony, takže to tolik nevadilo. Kluci věděli, že měli zahrát lépe, než prohrát 7-0, ale i tak to byly emocionální okamžiky po skončení dlouhé, těžké a úspěšné sezony.“

Ale zpět do současnosti. Krom silného zakončení roku má Osman důvod k radosti i z osobního hlediska. Předposlední zápas na The Hawthorns byl jeho 300. v kariéře, i když jak sám přiznává, na statistiky a jubilea příliš nehledí.

„Moc na takové věci nejsem. Potřebuju ostatní, aby mi připomínali, že se k nějakému číslu blížím. To samé platí o individuálních zápasech. Pokud to byl dobrý zápas, vybavím si ho. Pamatuju si hodně zápasů z dobrých důvodů a pamatuju si některé ostatní ze špatných důvodů! Třeba debut proti Tottenhamu na White Hart Lane si vybavím, jako by to bylo včera, stejně jako zápas proti Wolves, kde jsem dal svůj první gól.“

Přestože s čísly si tedy Osman hlavu nedělá, každý právě skončený zápas si zato okamžitě přehrává v hlavě. Mezi spoluhráči a kamarády je sice vyhlášeným smíškem a bavičem, ale nic jeho náladu nedokáže zkazit víc, než špatný výsledek či vlastní výkon.

„Určitě si sobotní večer užiju víc, když vím, že jsem hrál dobře, nebo že jsme vyhráli. Špatný zápas mi dokáže zkazit celý víkend. Nepotřebuju, aby mi někdo říkal, že jsem nehrál dobře, protože to vím. Na Goodison se mnou autem obvykle jezdí táta a o zápase mluvíme celou cestu domů. Pokaždé je ke mě hodně upřímný.“

Derek Osman byl amatérským fotbalistou, kopal za Skelmersdale. Syna, který to dotáhl do Premier League sleduje prý rád, ale jak Osman junior přiznává, otec bývá jeho nejostřejším kritikem.

„Ano, ale je to dobře, nechtěl by to jinak. Takový je celou moji kariéru. Když jsem byl kluk, tak jsem občas nezvládal, když mi řekl, že jsem hrál špatně. Odporoval jsem mu, hledal jsem výmluvy nebo jsem mu prostě řekl, že nemá pravdu. Trvalo několik let, než jsem se naučil mu naslouchat a něco si z toho vzít. Vždyť sám fotbal hrál a ten sport zná. Je to jediný způsob, jak se stát lepším hráčem.“

Poslední cesty domů musely tedy musely být docela příjemné. Vždyť Leon se potkal možná s nejlepší formou své kariéry a domů si pravidelně odvážel ocenění pro hráče zápasu. Pochvalami jak ze strany otce, tak Davida Moyese, se ale nenechává unést.

„Musím přiznat, že to je hezké. Ale spíš noviny prolétnu, než si je přečtu. Nejsem typ, který se nechá opít pozitivními ohlasy, protože se nenechávám ovlivnit těmi negativními. Premier League má dnes velké nároky a může vás hodně vyčerpat. Potřebujete čas na regeneraci z fyzických požadavků, ale zápasy si užívám a když hrajete dobře, užijete si víc i trénink.“

A dokáže si Ossie sám sebe představit v dresu Albionu? A jak vůbec vidí svoji budoucnost po skončení hráčské kariéry? „S reprezentováním jsem měl větší šanci, když jsem byl mladší. Spokojím se se soustředěním se na Everton, pokud něco přijde, tak to přijde. Co bude po životě hráče? Rozhodně si dokážu představit, že u fotbalu zůstanu. Management? Kdo ví? Fotbal je všechno, čemu jsem se od školy věnoval a upřímně myslím, že bych nic jiného ani dělat neuměl!“