Šílený zápas

05/09/2011 0 Od Meňa

Pěkně rušno bývá na Goodison Parku poměrně často, jistému domácímu zápasu z poloviny šedesátých let, ale nechybělo tařka vůbec nic.

Everton – Aston Villa 4:2
First Division, 28. února 1964

„Nejbláznivější, nejrušnější zápas v historii Goodisonu,” básnil Michael Charters z Liverpool Echo, a to za svoji reportérskou kariéru viděl nějakou řádku utkání. Šest gólů, pokutový kop, dva rozhodčí, čtyři postranní, střídání brankáře a tři jasné góly zahozené domácím týmem. K tomu ještě druhý poločas, který byl pro diváky prakticky neviditelný a zápas z pátečního večera padesátitisícové publikum jen tak nezapomnělo.

Sezona 1963/64 měla být pro Everton mistrovská. Ztráta formy na konci ročníku, společně s nechvalně proslulým skandálem, ve kterém byl namočen Tony Kay, ale znamenala, že ligový titul nakonec putoval na druhou stranu Stanley Parku. Když koncem února Goodison navštívila Aston Villa, Blues patřila v tabulce třetí příčka, čtyři body za Tottenhamem a jeden za Liverpoolem. Midlandský celek vedla legenda Evertonu, Joe Mercer, jehož manažerská dráha sklízela úspěchy. V šedesátých letech byli nicméně Villans v úpadku, který je dokonce dovedl až do Third Division začátkem dalšího desetiletí. (Joe Mercer se zdál ideálním kandidátem pro obsazení postu manažera Evertonu, k tomu ale nikdy nedošlo. Není příliš známo, že v roce 1956 před Mercerem ona nabídka ležela, ale bývalý obránce ji gentlemansky odmítl, aby mohl dodržet svoji smlouvu v Sheffieldu United. Vedení pak šáhlo po Ianu Buchanovi, což příliš šťastná volba nebyla.)

Zápas se konal v pátek večer, a to kvůli Liverpoolu, který v sobotu hrál doma v FA Cupu proti Swansea (v neděli se tehdy ještě nehrálo). Everton nastoupil v nejsilnější sestavě, přesto už ale po pěti minutách prohrával, kdy spolupráci Deakina a Woosnama, mimochodem muže, který později hrál ústřední roli v rozvoji kopané ve Spojených státech, dal gólovou korunku Harry Burrows. Toffees presovali, obrana Villans však držela. O rozruch se tak postarala až kolize mezi brankářem hostí, Geoffem Sidebottomem a Alexem Youngem, během které gólman nešťastně utržil úder do obličeje. O koření zápasu se ale staraly nelístostné souboje mezi Tony Kayem a Ronem Wyliem. Během jednoho souboje dokonce Kay útočníkovi Aston Villy kopačkou roztrhl dres, což sudího přimělo přesvědčit se, zda Kayovy kopačky namísto kolíků náhodou nemají žiletky.

Právě rozhodčí Bill Hollan měl přitom o “zábavu” znovu postaráno jen o několik momentů později. Po střetnutí s hráčem Evertonu spadl na zem tak nešikovně, že si vážně poranil kotník a koleno. Zatímco nešťasného arbitra na hřišti obklopovali zdravotníci, zničehonic se ve vlastním vápně k zemi poroučel brankář Villy, Sidebottom – se zpožděním se dostavil otřes mozku, způsobený předešlou ránou do hlavy. Aston Villa tak měla o muže méně a do brány se postavil střední obránce, John Sleeuwenhoek.

Protože tehdy neexistoval žádný čtvrtý rozhodčí, strhla se sháňka po dobrovolníkovi na postranní čáru. A z lavičky Evertonu tehdy vykročil Ron Lewis, trenér prvního týmu! Jakkoliv bláznivě to může znít, před lety nebylo žádné pravidlo, které by něco podobného vylučovalo. Lewin už měl ve skutečnosti se soudcováním zkušenosti, vždyť stejnou roli vykonával i v zápase proti West Bromu o tři roky dříve.

Po sedmiminutovém přerušení hry, se zápas znovu rozběhl a Lewinova nestrannost byl okamžitě otestována. Vernonův centr doletěl k Youngovi, ten ještě sklepnul na Dennise Stevense, který s vypjetím všech sil protlačil míč za brankovou čáru. Hráči soupeře si ale novému sudímu hned běželi stěžovat. Young byl totiž v evidentním ofsajdu a argumentovali samozřejmě i tím, že gól uznal, protože šlo o hráče Evertonu. Odůvodněné námitky ale Lewin jednoznačně odmítl, a tak skóre znělo 1-1.

Lewin už ale hřišti dlouho nepobyl. Z hlediště se vybíral jeho náhradník, kterým se nakonec se stal jistý J.D. Jones. Ne poprvé ani naposled se pak náhradní arbitr musel potázat s neplechami hráčů. Prvně musel napomínat Wylieho za nakopnutí Kaye a potom Sleeuwenhoeka za odkopnutí míče do publika v protestu za udělení přímého kopu.

Možná bylo štěstí, že tolik záživných 45 minut, patřilo právě prvnímu poločasu. Pokud by se tak stalo v tom druhém, nikdo by totiž téměř nic neviděl. Goodison Park zahalila tak hustá mlha, že bylo nemožné na hřiště dohlédnout, pakliže jste nestáli v jedné z prvních řad. Utkání ovšem běželo dál a v 55. minutě Roy Vernon proměnil penaltu, která byla odpískána za faul právě na jeho osobu. O jedenáct minut později vedl Everton už 3-1, kdy se trefil Young a na 4-1 zvýšil pár minut před koncem Scott. Villans zbyl čas alespoň na gól útěchy, když Gordona Westa přeloboval budoucí manažer Arsenalu, George Graham.

Dodatek

O pozápasové komentáře nebyla nouze, byť Harry Catterick byl ve svém shrnutí typicky strohý: „Na můj vkus to byl moc surový zápas.” Jeho protějšek, Joe Mercer naopak slovy a také upřímností nešetřil. „Je dvojnásobně politováníhodné, že Lewin dělal rozhodnutí ve prospěch útočníků jeho klubu. Není to poprvé, co pan Lewin dělal pomezního, když byl rozhodčí nezpůsobilý.

Aston Villa následně Football League zaslala rohořčený dopis, ale asociace žádné kroky neprovedla. Mezitím Alex Young, zapojen do dvou kontroverzních incidentů, neústupně tvrdil, že zranění, které přivodil brankáři Villans, byla jen nešťastná náhoda. „Chtěl jsem z otočky střílet z voleje a najednou vidím, jak moje holeň naráží do jeho brady.” Naštěstí byl brankář následující den propuštěn z nemocnice.

Jimmy Hill na lajně

Vousatý vyhledávač pozornosti vyměnil tribuny za postranní čáru poté, co se zranil sudí v zápase Arsenalu proti Liverpoolu na Highbury v září 1972. Jimmy Hill si však roli postranního vyzkoušel již o devět let dříve, na Goodisonu proti Chelsea. Tentokrát už ale nešlo o vousáče, který v sobotu večer v Match Of the Day pobavil celou Anglii, nýbrž o jeho jmenovce, reprezentanta Severního Irska a tehdy rezervního hráče. Nové role se tehdy zmocnil rozpačitě. Evertonu neodpískal dvě jasné penalty, a také jaksi zapomněl přidat nastavený čas.

Hráč knokautován rozhodčím

James Broad býval nebezpečný útočník, angažmá na Goodison Parku mu ale nevyšlo. V historii Evertonu je navíc jediným hráčem, který dostal naloženo od sudího. Během domácího zápasu proti Birminghamu v dubnu 1925, odmítl rozhodčí Toffees odpíkat penaltu, a jak na znamení prudce rozpažil, jeho loket Broada trefil do obličeje tak razantně, že hráč upadl do bezvědomí. Po ošetření se nicméně vrátil na hřiště.