Klid, pánové!

10/10/2011 0 Od Meňa

Fotbal si prošel různými etapami a minulé století nabídlo také období, ve kterém šlo na hřišti doslova o zdraví. Nejednou v něm figuroval i Everton, ovšem jeden ze zápasů už zašel za hranici.

Everton – Leeds United 0:1
First Division, 7. listopadu 1964

V šedesátých letech se ve fotbalovém slovníku objevilo nové slovo – profesionalismus. To, co zní lichotivě však ve skutečnosti znamenalo pravý opak. Šlo o výraz, který reflektoval novou, cynickou stránku kopané. Profesionalismus charakterizovalo nakopávání, zlomyslné fauly (často za nepozornosti rozhodčího), obtěžování sudích, zastrašování soupeře a zdržování. A žádný jiný tým si nový způsob hry neosvojil tak důsledně, jako “Dirty” Leeds United.

Jak a kde si yorkshirský celek vysloužil svoji nechvalnou přezdívku není známo, ačkoliv někteří říkají – kdo ví, možná nesprávně – že startem byl příchod Bobbyho Collinse z Evertonu začátkem roku 1962. Není pochyb o tom, že glasgowský rodák vnesl do týmu Whites robustní, bojovný styl, špatná reputace klubu ovšem může mít kořeny i jinde. V každém případě bylo v šedesátých letech přízvisko “Dirty Leeds”, jednoznačně zasloužené.

Johnny Giles jednou atmosféru tehdejších časů vystihl lépe, než většina ostatních: „Museli jste si osvojit reputaci, která by lidi přinutila promyslet si dvakrát, než by si s vámi začali zahrávat. Tehdy to byl jiný sport, daleko víc fyzický, než dnes – dokonce zlý – a lidé jako já a Bobby Collins jsme byli terčem… A vy to buď přijmete, nebo odpovíte.” Snad ale na druhou stranu ani nejde říct, že Giles, Bremner, Collins a spol. fotbal hrát neuměli, ba naopak.

Everton však tehdy také zrovna nebyl parta andílků. O dva měsíce dříve dospěl vyhrocený zápas na Old Trafford k tomu, že rozhodčí J.E. Carr svolal všech 22 fotbalistů do středového kruhu, kde všechny výhružně varoval o jejich chování a doporučil, aby se raději zklidnili. Bylo to poprvé, kdy musel sudí v nejvyšší anglické soutěži přejít k takovému kroku. Druhý den již noviny mluvily o “nejhorší možné reklamě pro sportovní chování.”

Když oba týmy začátkem listopadu 1964 vstupovaly na goodisonský trávník, vzpomínky na divoké klání mezi Toffees a Whites v FA Cupu v předchozí sezoně, měli fandové stále v čerstvé paměti. Následující den se slavil Remembrance Sunday, ale to, co mělo přijít, mělo s mírumilovným utkáním jen pramálo společné – šlo o jeden z nejnechvalněji známých zápasů v historii moderního anglického fotbalu; jak napsal Sunday People, ze zápasu doslova mrazily záda.

Leeds byl bez anglického reprezentačního útočníka, Alana Peacocka, jehož místo převzal Rod Belfitt, hráč, který si svoje místo v evertonském folkloru drží ze zcela jiných důvodů. (Belfitt v Evertonu podepsal v roce 1972, a o svém přestupu se dozvěděl při venčení psa. Na procházce totiž narazil na manažera svého Ipswich Town, Bobbyho Robsona, který mu sdělil, ať si sbalí kufry, že prý odchází do Evertonu.)

Rozhodčím byl Ken Stokes, muž, který vyloučil Tonyho Kaye přesně o dvanáct měsíců dříve v zápase proti Blackburnu. Tón utkání byl zřejmý od samotného úvodního hvizdu. Již po pár vteřinách byl tvrdě faulován Fred Pickering a vášně naplno propukly zanedlouho, když Sandy Brown a Giles šli na kraji domácího vápna ve stejnou chvíli do skluzu. Brown, pobouřen zákrokem záložníka Leedsu, si stěžoval na “kolíky otisknuté na svém hrudníku, ještě předtím ale stačil protivníkovi uštědřit levý hák. Sudí zastavil hru, zapsal si Brownovo jméno a nemilosrdně vytáhnul červený kartonek. Běžela přitom teprve čtvrtá minuta (Brownovo vyloučení je dodnes to nejrychlejší v historii Blues).

Domácí publikum pochopitelně zuřilo a svoji frustraci ventilovalo vhazováním všelijakých předmětů na hrací plochu. Po čtrnácti minutách převahy Leedsu – když se tedy mezi neustálým přerušováním způsobeným fauly hrálo – se hosté ocitili ve vedení, když Collinsova standartka našla na zadní tyči hlavičkujícího Willieho Bella. Mezitím probíhala osobní bitva mezi Royem Vernonem a Billy Bremnerem a právě z přímého kopu nařízeném po prohřešku útočníka Evertonu, vypálil Collins jedovku, kterou brankář Andy Rankin s vypětím sil vyrazil.

Pár minut nato přišel moment, díky kterému zápas proslul. Bell a Derek Temple zdánlivě kolidovali v plné rychlosti, když se oba hnali za míčem, ačkoliv většině přítomných bylo jasné, že Bell hráče Evertonu zřetelně fauloval. Zatímco oba nešťastníci leželi v bolesti na zemi, hráči Evertonu obklíčili rozhodčího požadujíc Bellovo vyloučení. A právě tehdy se sudí Stokes sebral a odkráčel do šatny. Něco takového bylo v ligovém fotbale nevídané. Otřesenému Bellovi trvalo několik minut, než se postavil na nohy, zatímco Temple opustil hřiště na nosítkách. Goodison Park ovládl chaos – diváci vtrhli na trávník, a ti, kteří zůstali v ochozech, dál hřiště bombardovali vším možným.

Co tedy dál? Ukončit zápas? Kdepak. Zakrátko se z amplionů rozeznělo prohlášení, oznamující restart zápasu, začínající do pěti minut, byť Stokes zdůraznil, že pokud se chování publika a hráčů nezlepší, utkání rezolutně ukončí. Stokes navštívil šatny obou týmů, aby svůj postoj posílil a hráčům dal vědět, že jejich chování nahlásí fotbalovým autoritám. A když už měl rozhodčího po ruce, Stokesovi Harry Catterick ukázal stopy po Gillesových kopačkách na Brownově hrudníku.

Hráči se po desetiminutové přestávce na “vychladnutí” vrátili na hřiště, dál pokryté odpadky, za výsměchu a pískotu. Zápas znovu začal standartní situací pro Everton, možná tedy předchozí protesty domácích kvůli faulu Bella, svůj účinek měly. Zakrátko se pak stadionem rozlehlo další oznámení, tentokrát varující diváky před opakovaným vhazováním předmětů na hřiště pod výhružkou ukončení utkání. Za zmínku stojí to, že oba týmy se nesportovně nechovaly stejnou měrou – Everton ve skutečnosti spáchal víc faulů, než Leeds a aby svůj trestuhodný přístup ke hře orámoval, těsně před přestávkou se Rees vytasil s hrůzostrašným zákrokem na Collinse.

V druhém poločase se do nemilosrdných skluzů pustil Hunter nebo Vernon, klouzání se po zemi jim ale šlo více, než ohrožování brány soupeře. Vždyť útoky Toffees se daly spočítat na prstech jedné ruky. Druhá půle už ale přeci jen byla klidnějšího rázu, dokonce i Liverpool Echo vyzdvihlo raritní pětiminutovku, ve které se ani jednou nefaulovalo. Nakonec si Everton i gólovku vypracoval, Derek Temple ale mířil jen do boční sítě. Leeds si tak svoje vedení udržel, i když ve skutečnosti děsivý zápas ani žádného vítěze neměl.

Dodatek

Jak se dalo očekávat, zápasové reportáže se na fotbalové dění moc nesoustředily. Leslie Edwards z Daily Post viděl v zákeřné hře zásadní problém tehdejší kopané: „Fandové fotbalu určitě diskutují, co je zapotřebí udělat pro vymýcení nečisté hry ze hřišť a mizerného chování v ochozech.” The Times si na paškál vzalo také diváky spolu s hrou hostí. “Goodison Park už získal nechutnou primitivní reputaci pro vandalismus. Leeds United si zase vysloužil černé známky pro až nemocnou tvrdost na hřišti. Když se tyhle dva nebezpečné elementy spojí, zažehává exploze.”

Netrpělivě se také čekalo na slova Joe Richardse, prezidenta Football League. „Přišel čas vyšetřit celou otázku těchto příšerných scén a bitek. Přinášejí fotbalu špatnou image,” nechal se slyšet. A potrestání? Leeds ke všeobecnému údivu vyvázl bez trestu, zatímco Sandy Brown byl na dva týdny suspendován a Everton musel zaplatit 250 liber jako pokutu za nezvládnutí chování publika. Na pozitivnější vlnu – v srpnu 1965 Richards do tisku prohlásil: „Vsaďte svoje peníze na výhru Liverpoolu v lize, Evertonu v FA Cupu a Anglie na mistrovství světa.” Kdo poslechl, neprohloupil.

V kontrastu toho, jaké měl Leeds štěstí, že vyvázl bez trestu, se nabízí zápas na Goodisonu o tři roky později. Tehdy Whites dostali pokutu 10 tisíc liber za to, že se k zápasu dostavili bez venkovních štulpen, protože měly stejnou barvu jakou nosil Everton. Ono pravidlo se ironicky zavedlo poté, co Toffees na Stamford Bridge dorazili bez alternativy svých bílých štulpen a hráči si museli vypůjčit žluté venkovní štulpny Chelsea.

Toaleťák

Ačkoliv nedosáhl takové “slávy” jako zápas proti Leedsu, návštěva Evertonu na Maine Road v listopadu 1966, se taktéž hemžila různými zákeřnostmi. Také ale světu dala nejlepší důvod pro neuznání gólu v dějinách. Poté, co Jimmy Gabriel dopravil do sítě přímý kop Alexe Scotta, radost z vyrovnávacího gólu byla zakrátko pryč, když sudí gól neuznal, protože ze země sbíral toaletní papír. Tvrdil, že provedení standartní sitauce vůbec neodpískal, protože byl příliš zaneprázděn odstraňováním toaletního papíru v okolí brány!

Blues v zápase prohráli 0-1, vedle kuriózního momentu se ale nejvíce mluvilo o osobním sváru mezi Dave Connorem a Alanem Ballem, což Harry Cattericka přinutilo k tomu, přesunout Balla do útoku, aby se vzájemným konfrontacím vyhýbal. O tři roky později se Catterick opakovaně neúspěšně snažil Connora přivést na Goodison. Jeho představení Ballovi by určitě pobavilo.