Legenda: Duncan Ferguson

… to slovo je Evertonian. V dnešním fotbale zkaženém penězi, touhou po okamžitém úspěchu a žoldáctvím, je čím dál vzácnější narazit na hráče, pro něhož představuje možnost obléknout si dres svého milovaného klubu, obrovskou čest. Jedním z takových byl i fotbalista jemuž budou patřit následující řádky, muž oddaný jedinému klubu, muž který si na důkaz své věrnosti nechal na rameno vytetovat klubový znak, muž který by pro Everton prošel betonovou zdí. Duncan Ferguson.

Jedním z hlavních rysů, které skotského útočníka charakterizovaly, byla jeho bojovnost a temperament, který šel nezřídkakdy ruku v ruce s častými disciplinárními prohřešky. Ne nadarmo si Ferguson vydobyl u obránců jako John Terry či Sami Hyppia status hráče, jenž se jim brání ze všech nejhůře. Zkrátka Duncan se nikdy s nikým moc nepáral a jednal tak jak uznal za vhodné. Jako příklad můžeme použít situaci, kdy Duncan chytne obránce Leicesteru City, Steffena Freunda pod krkem, za což samozřejmě spatří červenou kartu, či moment, kdy Duncan svrhne Paula Ince z Liverpoolu rukama na zem, jakoby hadrového panáka. Ale právě i pro tyto momenty se „Big Dunc“ těší u Evertonians tak velké oblibě.

Duncan přišel na svět 27. prosince 1971 ve skotském Stirlingu. Fotbalovým dovednostem se začal učit v Carse Thistle, za který také v roce 1989 odehrál první profesionální zápas své kariéry. Tam však působil jen rok, později si jeho schopností všiml věhlasnější Dundee United a tak se Duncan stěhoval za první velkou výzvou své začínající kariéry. Debut v dresu United si Duncan odbyl v osmnácti letech v zápase proti Rangers na Ibrox Stadium, který jeho nový klub zvládl a zvítězil 2:1. Duncan se v zápase uvedl solidně a nadále nastupoval pravidelně v prvním týmu. Ve stejné sezoně, tedy ročníku 1990/91 Dundee dosáhlo na zisk Skotského poháru, čemuž mladý útočník vydatně pomohl. I další dvě sezony se Duncanovi povedly, v obou na konci sezony vévodil klubové tabulce střelců. Dundee si svého kanonýra střežilo; odmítlo nabídky jak Bayernu Mnichov či Chelsea. Neodolalo však lukrativní nabídce čtyř milionů liber, toho času rekordní britské přestupové částce, kterou nabízeli Rangers.

Ferguson tedy nabral směr Glasgow. V největším městě Skotska, kam přestoupil v roce 1993, se mu ale nedařilo tak jako v Dundee. Nevyrovnané výkony střídal s častým pobytem na marodce a tak za The Gers během jediné sezony nastoupil jen ve čtrnácti zápasech, k nimž přidal pět branek.

Mezitím se v Anglii vůbec nedařilo Evertonu. Tým pod manažerem Mikem Walkerem podával mizerné výkony a Walker se tak mizérii snažil vyřešit ziskem hráčů na hostování. Vhod mu tedy přišlo zapůjčení dvou hráčů – Iana Durranta a Duncana Fergusona, kterému v Rangers Walter Smith příliš nedůvěřoval. To se psal říjen 1994. Evertonians žijící ve strachu, že by jejich klub mohl po více než čtyřiceti letech spadnout do druhé nejvyšší soutěže, toho o nově příchozích příliš nevěděli a o Fergusonovi už vůbec ne.

Uplynul měsíc a Walker se z manažerského křesla na Goodison Parku očekávaně pakoval. Jeho místo zaujal bývalý věhlasný útočník Toffees, Joe Royle. Ten ve vytáhlém Skotovi vycítil potenciál a za čtyři miliony liber jej získal natrvalo. Kdo mohl tušit, že za patnáct let se tento „zelenáč“ bude ucházet o místo v klubové síni slávy.

Ovšem Duncan nikoho nenechal na pochybách a okamžitě se uvedl ve své plné parádě. Ve svém debutovém utkání v dresu Royal Blue vstřelil jeden ze dvou gólů do sítě Liverpoolu. Lepší premiéru si mladý forvard přát nemohl. Povzbudivá výhra nad městským rivalem nalila hráčům Evertonu do žil novou krev a v následujících třech zápasech Blues získali plný bodový zisk, což jim stačilo na to, aby unikli do klidnějších vod tabulky. Osm branek z 23 zápasů stačilo k tomu, aby se Duncan stal v hledišti jedním z největších oblíbenců Evertonians. Svými góly totiž mimo záchrany v nejvyšší soutěži, pomohl svému novému klubu vybojovat i finále Anglického poháru. Ve finálovém zápase proti Manchesteru United, týmu, který sám Ferguson o několik týdnů dříve přesnou hlavičkou skolil v lize, se na hřiště dostal jako střídající hráč a dopomohl Toffees ubránit jednobrankový náskok.

S pátým FA Cupem v kapse tak mnozí vyhlíželi následující sezonu plní naděje. V letním přestupovém termínu navíc na Goodison Park dorazil vyhlášený střelec Andrei Kanchelskis, od kterého si fanoušci slibovali, že spolu s Fergusonem vytvoří údernou útočnou dvojici. Nicméně vykloubené rameno vyřadilo na několik měsíců ukrajinského fotbalistu ze hry. Když se nově příchozí útočník konečně uzdravil, na marodku pro změnu putoval Duncan, a to kvůli dlouhotrvající kýle. Tehdy se už ovšem objevila i odvrácenější tvář skotského rebela. Po rvačce s Johnem McStayem ze skotských Raith Rovers si pobyl několik dní ve vězení a od vedení se dočkal několikazápasového trestu. Joe Royle rozrušený ze ztráty obou útočníků, později tvrdil, že pokud by měl Fergusona i Kanchelskise po celou sezonu k dispozici, Everton by atakoval kvalifikaci do evropských pohárů. To se koneckonců týmu málem povedlo. Evertonu totiž místo v poháru během posledního dne sezony 1995/96 ukradl Dennis Bergkamp z Arsenalu, když zajistil svému celku výhru nad sestupujícím Boltonem a zároveň tak Gunners posunul na místo postupujícího do poháru UEFA.

Sezona 1996/97 začala pro „Big Dunca“ slibně. Svému týmu chtěl odčinit loňské problémy a dychtivě toužil po gólech. V úvodních třech zápasech sezony podal fenomenální výkony, mezi něž patří i remíza 2:2 s Manchesterem United, ovšem čert tomu tak chtěl a Duncana ze hry vyřadilo další vážné zranění, tentokrát kolene, které si nutně vyžádalo operaci. Přesto se Skot dokázal na trávníky ve stejné sezoně vrátit a opět dopomohl zahnat strašáka v podobě sestupu. To už u kormidla Evertonu nicméně nebyl Joe Royle, jenž v březnu 1997 rezignoval.

Fraškovité hledání nového manažera v létě 1997 jakoby předznamenávalo nadcházející měsíce zklamání. Výborná forma a hráčská vyspělost sice ukazovala Duncanovu vůli splatit klubu všechny dluhy, což fanoušci oceňovali a Big Dunc se v ochozech stal nadobro modlou, jenže třetí návrat Howarda Kendalla na manažerskou židli dopadl přímo katastrofálně. Před Vánoci, kdy byla Duncanovi mimochodem přidělena kapitánská páska, se Everton opakovaně utápěl v sestupových vodách. Naději a odhodlání dodával spoluhráčům právě talisman Duncan a tým tak dovedl k záchraně byť velmi těsné a vydřené.

Mezinárodní zápasy v národním dresu své země, bývají pro většinu hráčů poctou. Ne že by Duncan nebyl hrdý na svou národnost, u něj se ovšem problematika reprezentování Skotska měla trochu jinak. V roce 1997 Duncan informoval skotskou fotbalovou asociaci, že už Tartan Army dále reprezentovat nebude. Učinil tak z důvodu vzdoru proti rozhodnutí skotské FA, která se o rok dříve rozhodla udělit fotbalistovi dvanáctizápasový reprezentační zákaz kvůli již zmíněnému incidentu, jenž měl za následek pobyt ve vězení. Duncan tak zůstal pouze u sedmi reprezentačních startů.

I přesto, že Howard Kendall tedy dovedl Everton k záchraně, klubové vedení v čele s předsedou Peterem Johnsonem, dosadilo na místo jeho nástupce Waltera Smithe. Jeho jmenování a Johnsonův slib zaručující dostatek finančních prostředků k získání nových posil, ohlašovalo na Goodisonu nový začátek. To, že Everton již nebojoval o záchranu sice nebylo přílišnou satisfakcí, ale samotná Fergusonova přítomnost a jeho efektivnost ve vzduchu, znamenala, že tým se na svého lídra může plně spolehnout. I přesto, že v týmu toho času působilo několik schopných záložníků jako Nick Barmby, John Collins či Don Hutchinson a obránci ostatních klubů se museli pomalu učit jak si s touto hrozbou poradit, výsledky se nedostavovaly a nespokojenost narůstala. Znepokojení nabralo na intenzitě ve třetím kole Ligového poháru proti Sunderlandu, kdy došlo na pokutové kopy. Kapitán Ferguson tehdy odmítl exekuci penalty, Everton z poháru vypadl a o týden později již Duncan Ferguson nebyl hráčem Evertonu.

Ve snaze uspokojit bankéře, byl Ferguson prodán Walteru Smithovi přímo pod rukama. V pozadí večerního utkání s Newcastlem, byly se stejným klubem vedeny vyjednávání a nakonec Duncan přestoupil za částku osm milionů liber na St. James´ Park. Okamžitě po oznámení zprávy, se mezi Evertonians objevila obrovská vlna šoku a negativních reakcí. Fanoušci nebyli ani tak rozrušeni faktem, že Duncan byl prodán, ale spíš tím, jakým způsobem. Johnson byl nakonec přinucen odstoupit ze své funkce.

Duncan sice není dokonalým člověkem, nezanedbatelný je i jeho čas, který strávil kvůli různým zraněním mimo hru, ale jeho styl hry, jeho úctyhodná bilance v zápasech proti Liverpoolu, jeho odhodlání pro Everton udělat první poslední a v neposlední řadě jeho slavné klubové tetování jej zařadilo do klubového folkloru. Fanoušci byli pravděpodobně připraveni kapitolu s názvem Duncan Ferguson uzavřít, jenže v srpnu 2000 byl ztracený syn zpátky.

V Newcastlu se Big Duncovi vůbec nedařilo, během dvou sezon, která z velké části zaplnila opět zranění, si Duncan zahrál ve třiceti zápasech, v nichž se trefil osmkrát. Everton byl navíc pro pár prvních měsíců sezony 2000/01 bez hlavního útočníka Kevina Campbella a tak se mohl slavit velký návrat, pod nímž je podepsán již současný předseda Bill Kenwright. Evertonians se při jeho návratu rozdělili na dva tábory. Jedni slavili návrat klubového talismanu domů, druzí ač byli v menšině, s přestupem nesouhlasili a to kvůli zejména jeho vleklým problémům se zraněními. Everton Newcastlu zaplatil 3,75 milionů liber.

Ironie zakoupení často zraněného hráče, který nahradí jiného zraněného hráče se záhy potvrdila. Ferguson se zranil již ve svém druhém zápase. Po celou sezonu vystřídal období kdy hrál a pak opět přišlo zranění. Opakující se potíže nakonec vyvrcholily v operaci ale i tak stihl Duncan v sezoně odehrát třináct zápasů ve kterých vsítil šest branek.

Podobně to s Big Duncem bylo i v dalších sezonách. Svou formu, kterou prokazoval ve svém prvním působení v Evertonu, již poté nenašel. Sice se zdálo že omezil svou pověstnou výbušnost k protihráčům i rozhodčím, na druhou stranu Duncan vypadal, že ztrácí motivaci, svou pohyblivost a hlad po gólech. Po několika přerušovaných pokusech o návrat do plné kondice a mnohých zázračných léčivých kůrách, se přišlo na příčinu chronických zranění skotského útočníka. Jistý německý doktor sice nejdříve oznámil, že Duncan má problémy s krví, ovšem skutečná příčina tkvěla ve stlačeném sedacím nervu. Při operaci lékaři zjistili, že místo toho, aby byl nerv válcovitého tvaru, byl zcela plochý. Klubový fyzioterapeut oznámil, že těmito potížemi Duncan trpěl zřejmě po čtyři roky a prý byl vůbec zázrak že mohl běhat, i přesto, že musel cítit ohromnou bolest. Problém těchto zdravotních patálií vězí v tom, že bolest se může objevit kdekoliv – v noze, v zádech, v pánvi nebo v tříslech, tudíž je velmi složité sedací nerv diagnostikovat.

Nakonec se tedy Duncan mohl dostat znovu do plné kondice a znovu začít střílet góly v sezoně 2003/04. Jako důkaz toho, že starý Big Dunc je zpátky může sloužit nazvání Louise Boa Morteho z Fulhamu „černou kurvou“. Kromě tohoto výstřelku se ale celkem držel na uzdě, dokud…

Dokud nepřišel zápas s Leicesterem, kdy Big Duncovi znovu zrudlo před očima a situace vyplynula k výše zmíněnému incidentu. Duncan se po druhé žluté kartě poroučel ze hřiště.

Přišel rok 2002 a Waltera Smithe, který se vrátil domů k Rangers, vystřídal mladý a ambiciózní David Moyes. Ani pod ním už Duncan nebyl ve své top formě a pro skotského manažera se tak stal žolíkem. Jako náhradník si tak zahrál v téměř každém zápase. V duelu s Charltonem získal už sedmou červenou kartu své kariéry v Merseyside. Stalo se tak po loktu v tváři Hreidara Hreidarssona.

Jak z článku vyplývá, Duncan se stal legendou ani na hřišti, ale hlavně mimo něj. Svůj potenciál ale mohl rozvinout daleko více. Krátká perioda z podzimu 1994 tomu napovídala. Ospravedlňovat jej mohou jeho časté zdravotní problémy ale již jen gesta a pochopení toho, co pro fanoušky znamenal a co znamená mít možnost oblékat na sebe modrý dres potvrzují jeho legendární status. Když v roce 2005 přestoupil do Realu Madrid Tommy Gravesen, jeho ztráta byla citelně znát. Big Dunc ale na sebe vzal zodpovědnost, a jako žolík vystřílel Evertonu několik velmi cenných bodů, které dopomohly tomu, že Toffees nabourali hierarchii big four a postoupili do kvalifikace o Ligu Mistrů. Duncanův vítězný gól Manchesteru United byl jen třešničkou na dortu neočekávaně vynikající sezony.

Když se schylovalo k definitivnímu konci Fergusonovy kariéry na Goodison Parku, David Moyes nabídl zkušenému útočníkovi roční prodloužení kontraktu. Big Dunc podle očekávání na nabídku přistoupil. Svou poslední sezonu ve svém milovaném klubu si určitě představoval jinak, protože vstřelil jen jediný gól. Ten ale přišel v tom nejideálnějším momentu. Poslední zápas sezony 2005/06, na Goodison Park přijíždí West Bromwich Albion a deset minut před koncem vede o dvě branky. O snížení se ale postará mladíček Victor Anichebe a v poslední minutě zápasu dostává Everton možnost kopat pokutový kop. Zodpovědnost na sebe ani nemůže vzít nikdo jiný než Duncan. Jeho ránu sice Thomas Kusczak vyráží, ovšem přímo k nohám Duncana a ten střílí svůj poslední gól za Everton v poslední minutě zápasu a v posledním utkání své kariéry. Ideálnější konec byste nevymysleli.

Po skončení zápasu následovalo emotivní kolečko kolem tribun, Duncan se naposledy loučil se svými Evertonians. V tu chvíli celý Goodison Park stál a tleskal. Tleskal skutečné legendě.

„Emoce, které jsem na konci zápasu ucítil, když jsem uviděl svou rodinu a celý Goodison Park aplaudovat, byly ohromující. Byl to čistě magický moment, na který nikdy nezapomenu.“