Houlding, Mahon a bitva o Anfield

26/10/2011 0 Od Meňa

Everton už obýval svoje třetí hřiště, ale znovu, tentokrát již naposled, se musel stěhovat. V odchod vyústily narůstající spory s Johnem Houldingem.

Everton zrovna ukořistil svůj první ligový titul, když na první příčce finišoval o dva body před velesilným Prestonem North End, jehož dominance Football League v její úvodní sezoně, spolu s nezastavitelnou jízdou FA Cupem (trofej získali, aniž by inkasovali jediný gól), jim vysloužila přezdívku Neporazitelní. Nebylo vůbec žádným překvapením, když Preston vyhrál titul i v druhé sezoně, i když už tehdy jim Toffees mocně dýchali na záda. A právě v sezoně 1890/91 už mužstvo z Anfieldu na North End našlo recept a překazilo jim plány na mistrovský hattrick.

Sezona to vskutku byla báječná, tak jak se na správného mistra sluší a patří. Stále se zvětšující fanouškovská základna Blues byla svědkem progresu týmu, původně čutajícího na plácku v parku až k ligovým šampionům. Oslavy nemohla pokazit ani porážka ze závěrečného kola – hádejte s kým – Prestonem. Po zaznění hvizdu fanoušci odnesli hráče na ramenou z Anfieldu do šatny v Sandonu, kde začala bujará veselice.

Jen těžko uvěřit, že jen o třináct let dříve byli vítězové Football League jen skromným farním týmem z místního parku. Meteorický vzestup Evertonu byl z velké části zásluhou vize a nadšení Johna Houldinga. Klubu nevtiskl jen zřetelný směr, ale také mu poskytoval značnou peněžní podporu z vlastní kapsy. Zasední výboru z 5. října 1891 zaznamenává, že svoje vklady postupně zvyšoval ze 180 liber v sezoně 1886/87, na 350 liber v 1887/88, 1200 liber v 1888/89 a 600 liber v ročníku 1889/90. Tehdy šlo samozřejmě o velké peníze, a tak chtěl Houlding pro svoje investice návratnost. A tím začal řetězec událostí, které měly závažné následky.

Rostoucí spory s Houldingem

Houlding, coby nájemce, platil nájem za Anfield Road svým jménem Johnu Orrellovi, majiteli pozemmku, a pak hřiště pronajímal Evertonu. Houlding si dobře uvědomoval svoje finanční oběti ve prospěch klubu a když zároveň pozoroval, jak Everton více a více prosperuje z příjmů za vstupné, rozhodl se využít své moci jakožto pronajímatele a požadoval změnu podmínek původní nájemní smlouvy. Ve svůj prospěch. Zrušil proto existující podmínky a začal zvyšovat nájemné. To se projevilo ve dvou fázích. Původní výši 100 liber, která byla stanovena před sezonou 1885/86, Houlding o tři roky později, kdy se Everton stal členem Football League, zvýšil na 240 liber a posléze na 250 liber začátkem sezony 1890/91.

Otázka nájemného, ačkoliv velmi důležitá, byla ovšem jen součástí rostoucího napětí mezi Houldingem a ostatními členy vedení. Neshody vznikly i co se sídla klubu týkalo. Mezi činovníky panovalo stále vemi silné pouto se St Domingo a Sandon ani nevyhovoval jejich umírněnému smýšlení. Nezamlouvalo se jim ani Houldingovo trvání na tom, že jediným nápojem, který se dal na stadionu zakoupit, bylo jeho vlastní pivo. Ale hlavní zlom přišel během zasedání výboru 15. září 1891, kde byl přečten Houldingův dopis v následujícím znění:

„Jsem přinucen vám oznámit, že se musíte vzdát držení pozemku situovaného mezi Anfield Road a Walton Breck Road, užívaného jako fotbalové hřiště, a to po skončení současné sezony, 30. dubna 1892.“

Jeho uvedeným důvodem bylo to, že Orrell, majitel pozemku, na kterém stadion stál, chtěl lokalitu využít k jiným účelům. Sám Houlding pak koupil pozemek hned vedle stadionu a spatřil v tom ideální příležitost předvést Evertonu plán, navrhující, aby se z klubu stala limitovaná společnost a koupil jeho a Orrellův pozemek za 8737 liber.

Od té doby jsou Houldingovy motivy zpochybňovány. Někteří se domnívají, že chtěl klub posunout dopředu zajištěním pozemku, vyhovujícího zvětšení kapacity stadionu a rozšíření vybavení. Členové vedení ale tehdy byli za jedno v tom, že z Houldinga se stává šmelinář, protože jeho podíl z prodeje by mu vynesl značný profit. Vizionář nebo oportunista? Možná obojí, to už se nejspíš nikdy nedozvíme. V každém případě věřil, že jeho návrh se u vedení klubu setká s pozitivními ohlasy. Koneckonců jeho slova byla přesvědčivě logická.

„Lokalita je dobře známa obyvatelům a fotbalovým návštěvníkům Liverpoolu, a je považována za nejhodnotnější pozemek, který může fotbalový klub obsadit. Enormní čísla diváků, kteří jsou svědky různých zápasů na hřišti, tomu dosvědčí.“

Zdůrazněna je výhoda toho, že dohromady Houldingův a Orrellův pozemek vytvoří jedno z nejlepších fotbalových hřišť ve Spojeném království a nové limitované společnosti také umožní přidat cyklistickou a běžeckou trať, aby mohlo být hřiště využívané i pro atletiku. A to všechno by se významně projevilo jako nový příjem.

George Mahon vstupuje na scénu

Navrhnuté řešení bylo podporováno, ale než se věci stačily dát do pohybu, objevila se postava, rezolutně se stavící proti projektu. Byl jí George Mahon, artikulovaný a přesvědčivý řečník, kterého Houlding nepřesvědčil, že mu opravdu jde o blaho klubu. Plán byl zastaven a bitva o Anfield začala.

Proti Houldingovi stál oponent značného formátu. Mahon, hlavní společník Roose, Mahon and Howard, přední účetní společnosti, sídlicí v North John Street, byl jedním z nejrespektovanějších mužů v Liverpoolu. Narodil se 27. července 1853 v Birkett Street Robertu Mahonovi, obuvníkovi. Když vyrůstal, rodina vyměnila Liverpool za Dublin, ale poté, co se otec od bot přesunul k účetnictví, se rodina vrátila. Ve 22 letech byl George pokladníkem a žil ve Field Street. Právě tam poznal Margaret Fyffe, dceru truhláře, se kterou se v srpnu 1875 oženil. Měli spolu tři dcery a dva syny.

Možná proto, že svoje mladá léta strávil v Irsku, kde se fotbal prosadil později, Mahona kopaná příliš nezajímala. Změnil to až jeho přítel Sam Crosbie, hlavní postava v liverpoolských vzdělávacích a hudebních kruzích, který ho vzal na zápas Evertonu proti Prestonu v roce 1887. Mahon si hru okamžitě zamiloval, fotbal se stal jeho obrovskou vášní a o dva roky později, ve 36 letech, byl zvolen do klubového vedení.

Mezi ostatními Mahonovými zájmy byla pevná spolupráce se St Domingo. S reverendem Benem Chambersem jej pojilo blízké pouto a právě jemu netrvalo dlouho, než rozpoznal Mahonův talent ve hře na varhany. Když farní varhnaník v září 1890 odešel, Chambers neztrácel čas a pozici ihned nabídl Mahonovi. Šlo o velkou poctu. Hudba se ve farním uctívání těšila velké důležitosti a výběr varhaníka byl běžně pečlivým procesem. Mahon projevil ochotu pomoci, ale i přes Chambersovo úsilí, aby převzal roli permanentně, Mahon trval pouze na dočasné výpomoci. Nakonec ale zůstal až do října 1891, daleko déle, než si určitě představoval a trvalo další rok, než Chambers našel varhníka jeho kvalit.

Mahon měl pro odmítnutí stálé pozice varhaníka pádné důvody. Práce ve firmě byla již tak dost časově náročná, ale to, co nás zajímá nejvíce – zapojil se událostí na Anfieldu, které nejenže vyžadovaly obrovské množství času, ale také Mahona vyčerpávaly fyzicky i psychicky, přičemž už tak na tom zdravotně nebyl nejlépe. Tlak, kterému Mahon čelil, tak možná přispěl i k jeho brzkému úmrtí ve věku pouhých 55 let, 9. prosince 1908, tragicky jen týden po smrti svého 25letého syna Herberta.

Fyzická křehkost ale nebránila nezdolnému duchu, a tak Mahon vrhl všechny síly do boje proti Houldingovi. 25. ledna 1892 Mahon svolal zvláštní valnou hromadu na Liverpool College. Na schůzi předvedl rozohněnou řeč proti Houldingovu návrhu s takovým přesvědčením a výřečností, že všichni, až na 18 z 500 členů klubu, byli ohromeni silou jeho argumentů. I přes obrovskou propast, která se otevírala mezi Houldingem a členy klubu, na schůzi ale také došlo k dohodě, podle které měl být navržen poslední pokus o kompromis. Dochovaná slova jasně vymezují podmínky, dle kterých jej mohlo být dosaženo:

“Nabízíme panu Houldingovi 180 liber ročně za hřiště v užití Everton Football Club v pronájmu na deset let, nájemné placeno čtvrtletně. Nájemníci mají možnost koupi pozemku, která musí být dohodnuta mezi současností a dubnem 1894. Pan Houlding nebude mít právo kandidovat do výboru.”

Očekávajíc, že Houlding na takové podmínky nikdy nepřistoupí, Mahon s předstihem odhadl nevyhnutelné vyhnání z Anfieldu a začal se poohlížet po novém hřišti. A našel pole na druhé straně Stanley Parku v Mere Green Field, sousedící s Goodison Road, o kterém byl přesvědčen, že je tím pravým místem. Ten, kdo ale onen kout Liverpoolu spatřil, si musel o Mahonovi pomyslet své. V jednom zápasovém programu z roku 1905 byl pozemek popsán jako “louka uvadlá ve skučící poušť.” Jen stěží si zkrátka člověk představil, že na stejném místě by mohl vyrůst fotbalový stadion.

Mahon ovšem potenciálu lokality věřil a byl přesvědčen, že Everton by si měl zajistit pronájem. Když na schůzi navrhl, že Everton by měl zvažovat alternativu za Anfield, jeden z Houldingových stoupenců řekl: „Žádnou nenajdeš!“ Ale Mahon už měl všechny triumfy v ruce a vítězně odpověděl: „Už mám jednu v kapse.“

Tak, jak se očekávalo, Houlding na Mahonovy poslední podmínky neodpověděl, a tak bylo zřejmé, že už není návratu, což dosvědčil i záznam ze zasedání výboru:

„Protože jsme od pana Houldinga neobdrželi přijetí klubové nabídky 180 liber za rok za pronájem hřiště a protože pan Houlding dal klubu příkaz k odchodu ze současného hřiště, kluboví advokáti byli instruováni k zajištění pronájmu pozemku u Goodison Road.“

Jedna mimořádná kapitola v historii fotbalu v Merseyside tak byla u konce, ale ta další zároveň začínala.