Goodison Park a zrod rivala

Everton měl co na práci, aby stihl vystavět Goodison Park do začátku sezony, zatímco Liverpool prožíval první týdny svojí existence.

George Mahon a spolu s ním celý Everton, byli oficiálně bez domova, ještě předtím, než obrátili svoji pozornost k lokalitě na Mere Green Field, se však museli zúčastnit ještě jedné bitvy. Houlding, kterého nezastrašil ani fakt, že mu zůstala věrna jen hrstka evertonského výboru a pouze tři hráči, nezahálel s plánem založit klub pod troufalým a šedým názvem “The Everton Football Club and Athletic Ground Company Limited“. A znovu to byl Mahon, kdo měl k jeho snaze odpor. Fotbalové asociaci okamžitě nahlásil, že název „Everton“, je už samozřejmě v užívání a že značná většina výboru, byť vyhnána z Anfieldu, zůstala oprávněnými zástupci klubu a jeho jména.

FA se k problému postavila čelem a konečný verdikt Houldingovi radost neudělal. Po pečlivém zkoumání rozhodla asociace v Mahonův prospěch a prohlásila, že “Rada nebude akceptovat členství žádného klubu, který ponese název podobný tomu, který je přidružen k asociaci pod názvem Everton Football Club.“

Houlding tedy nepochodil, ale na jeho záměru založit na Anfieldu nový klub, se nic nezměnilo, vždyť prakticky jediné, co mu scházelo, byl právě název. S finálním nápadem nakonec přišel jeho přítel William Barclay, někdejší viceprezident Evertonu. Myšlenkou byla volba taková, která by oslovila celé město a proto přilákala více fanoušků. Po schůzi v Houldingově domě tedy navrhl název “Liverpool Football Club“, který byl okamžitě schválen.

Brzy však Houlding narazil na další překážku. Tentokrát jí byl liverpoolský ragbyový klub, který již stejný název užíval. Potíže nicméně zanedlouho zmizely, když se Houlding dozvěděl, že přidání jediného slova do názvu klubu, jej rozliší od toho ragbyového. V květnu 1892 tak došlo k formální registraci „The Liverpool Association Football Club“.

Dr Baxter a Goodison Park

Mezitím před Evertonem ležel nelehký úkol přeměnit Mere Green Field na skutečné fotbalové hřiště, a to do začátku sezony 1892/93. Času bylo málo a stavební náklady se šplhaly do znepokojující výše. Většina peněz se dala získat z akcií, úspor a kompenzací za vybavení, ponechané na Anfieldu, i tak byl ale prostředků stále nedostatek a celý projekt se ocitl v ohrožení. Stavba by byla nepochybně pozastavena, nebýt zakročení jednoho z členů vedení, Dr Jamese Clementa Baxtera.

Nepříjemné situace si byl dobře vědom, a tak neváhal a klubu nabídnul půjčku jednoho tisíce liber; tehdy velice značné částky, a to bezúročně. Díky jeho velkorysému gestu tak brzy na místě vyrostl první účelně vybudovaný stadion, pojmenován po jedné z ulic, která jej obklopuje. Svoje místo v historii Blues by si tak Baxter zajistil již jen kvůli své štědrosti, ovšem pro klub toho vykonal ještě daleko víc.

James Clement Baxter byl synem chemika Williama Baxtera a narodil se v Great Homer Street v Liverpoolu, roku 1857. Po katolickém vzdělání na St Francis Xavier College, respektované římsko-katolické škole pokračoval ve studiích na King and Queen’s College of Physicians of Ireland v Dublinu, kde studoval medicínu. Po promoci se vrátil do Liverpoolu, kde praktikoval se svým strýcem v rodné ulici a nakonec si založil vlastní ordinaci na Robson Street v Evertonu.

Baxterova péče o pacienty, z nichž většina pocházela z chudých katolických rodin, se stala legendární. Vlastnil stovky lékařských publikací a svému řemeslu věnoval takřka veškeré svoje úsilí, brzy tedy patřil k nejzaneprázdněnějším mužům ve městě. Jeho lékařské služby se ovšem neomezovaly jen na Robson Street. Dlouhých třicet let pracoval v sirotčinci na Beacon Lane a několik roků byl doktorem také na St Edward’s College.

Jednou z Baxterových předních vlastností byla velkorysost, obzvláště, pokud šlo o peníze. Krom lékařské péče tak chudině často poskytoval peněžní dary z vlastní kapsy. Jako člen výboru v Evertonu se také snažil o to, aby se hráči cítili patřičně ceněni. Když FA v roce 1900 zavedla maximální týdenní plat 4 libry, Everton, jako většina klubů, tuto sumu vyplácel pouze nejlepším hráčům a to se Baxterovi nelíbilo. Tvrdil, že všichni členové týmu by měli být odměňováni stejnou měrou. Svoje znepokojení také přednesl na schůzi výboru 1. prosince 1903. Jak potvrzují následující věty, Dr Baxter svoje kolegy přesvědčil, že shodný plat byl pro klub správnou politikou:

„Po diskuzi bylo rozhodnuto, že jako experiment a také za účelem stimulace mladších hráčů, bude maximální plat čtyři libry vyplácen jedenácti hráčům, kteří budou hrát ve zbývajících ligových zápasech a zápasech Anglického poháru.“

Baxter byl do vedení zvolen v roce 1889 a zůstal v něm až do své smrti roku 1928. Během devětatřiceti let sloužil jako direktor, předseda a dokonce i týmový doktor. Jako předseda se mu dostávalo respektu za svoji taktnost a kontrolu, kterými uklidňoval často vášnivé debaty na schůzích. Zdobila jej také výhoda velkého charisma. Jeho láska k fotbalu neznala hranic a neomezoval se pouze na profesionální kopanou. Podporoval také juniorské kluby a v některých byl aktivně zapojen coby prezident nebo patron.

Dovolenou si bral zřídkakdy, hodně času totiž konzumovalo cestování s Evertonem k venkovním zápasům, nebo účasti na schůzích Football Association a Football League. Ve vzácných chvílích volného času nicméně rád navštěvoval kino, ve kterém byl dokonce i částečně obchodně zapojen.

Vedle své lékařské profese a povinností v Evertonu, se Baxter účastnil i dění v lokální politické scéně. V roce 1906 byl zvolen jako liberální radní do obvodu St Anne’s , kde sloužil až do roku 1920. Jeho hlavními zájmy coby městského radního, bylo bydlení, energetika a veřejná doprava. Možná právě jeho zájem o městskou dopravu pramenil v jeho nespokojenosti s nedostačujícími tramvajovými spojeními, poskytovanými v hrací dny tisícovkám fanoušků Evertonu a Liverpoolu, cestujícím na Goodison a Anfield.

Baxterův bohatý život, zasvěcený místním občanům a Evertonu, vyhasnul 27. ledna 1928, kdy ve věku 71 let zemřel ve svém domě na Robson Street. Jeho mladší syn Cecil, kráčel v jeho šlépějích ve vedení klubu a ve funkci týmového doktora, a Evertonu věrně sloužil do své smrti v roce 1954. Právě tehdy se přerušeno spojení, které rodinu Baxterů a klub pojilo 65 let.

Otevření Goodison Parku

S financemi od Dr Baxtera, začaly stavební práce začátkem června 1892. Zdálo se, že přeměnit Mere Green Field na fotbalový stadion, byl nesplnitelný úkol, obzvláště z časových důvodů. Nemožné se ale stalo skutečností a Goodison Park do startu sezony stál. Z pustiny vyrostl stadion, považován za jeden z nejlepších v Anglii.

Otevřen byl slavnostně ve čtvrtek, 27. srpna 1892. Po večeři ve čtvrtou hodinu odpolední v hotelu Adelphi, které předsedal George Mahon, nový klubový předseda, se vydala společnost hodnostářů a pozvaných hostů v otevřených kočárech na Goodison Park, kde se zúčastnili formálního otevření Lordem Kinnairdem, prezidentem Football Association. Po ceremoniálu, který proběhl v osmnáct hodin, shlédlo desetitisícové publikum představení různých sportovních ukázek, koncert armádní kapely a ohňostroj. Goodison Park byl zkrátka otevřen stylově.

První zápas se konal v pět hodin odpoledne ve čtvrtek, 1. září. Šlo o přátelské utkání proti Boltonu Wanderers, které Everton vyhrál 4-2. Tým Evertonu z onoho historického dne, který hrál ve formaci 2-3-5, byl: Jardine, Howarth, Dewer, Boyle, Holt, Robertson, Latta, Maxwell, Geary, Chadwick, Milward.

Liverpool vykopává

Zatímco Everton otevíral Goodison za velkých fanfár a před početným publikem, historicky první zápas Liverpoolu ze stejného večera, byl událostí, která zajímala málokoho. Šlo o přátelský zápas proti Rotherhamu Town z Midland League a na Anfieldu bylo mrtvo – utkání sledovalo pouhých 200 diváků. Bylo jasné, že ohromující číslo fanoušků Evertonu zůstalo i po přestěhování svému klubu věrno.

Každičký hráč tehdejšího týmu Liverpoolu byl Skot. Nový zástupce klubu, John McKenna, tehdy vycestoval na sever s úkolem najít a rekrutovat 13 nadaných hráčů. Osm z nich mělo typická skotská příjmení, začínající na “Mc“ a Liverpoolu se tak brzy začalo říkat “The Team of Macs“.

Stejně jako Mahon provedl výkop prvního zápasu na Goodison Parku, učinil tak také Houlding na Anfield Road a když ne návštěva, tak radost mu udělal alespoň výsledek. Jen do poločasu šel Liverpool za vedení 5-0. Domácí tehdy paradoxně nosili modré dresy a bílé šortky. To platilo až do roku 1896, kdy LFC přešel ke své tradiční červené.

O dva dny později hrál Liverpool svůj první zápas v Lancashire League a soupeřem jim byl Higher Walton. Přihláška do Football League tehdy byla smetena ze stolu na základě toho, že jim chyběl kredit zavedeného mužstva. Signál toho, že jde Liverpool správným směrem, nicméně vyslala výhra 8-0 nad Higher Walton, ačkoliv znovu před žalostným počtem 200 diváků.

Mezi občany se ovšem šířily fámy, že bohatě střílející tým je zárukou zábavy, a tak už 24. září se zájem odrazil ve čtyřtisícové návštěvě na dalším domácím zápase. Výhra 4-0 nad Bury poslala Liverpool do čela tabulky a tým, povbuzen rostoucím počtem přívrženců, se vydal za vítězstvím celé Lancashire League, kterou ovládl se 17 výhrami z 22 zápasů.

(foto: George Mahon, otec zakladatel a bývalý předseda Everton FC)