Umění skluzů vymírá, varuje Neville

V poslední době jsme svědky stále větší citlivosti rozhodčích vůči kdysi oceňovaným tvrdým skluzům o míč. A podle Phila Nevilla to fotbalu neprospívá.

Neville provedl ve svojí kariéře skluzů nepočítaně. I když by se dalo říct kdo vlastně ne. Kapitán Evertonu se každopádně v tvrdém, ale samozřejmě férovém skluzování vyžívá. Kdejaký Evertonian si vzpomene třeba na jeho zákrok proti Cristianu Ronaldovi v říjnu 2008, který mužstvo povzbudil natolik, že tehdy Toffees pomohl zlomit ne zrovna ideálně se vyvíjející sezonu v jednu z nejúspěšnějších v nedávné historii.

Everton tehdy vypadl na první překážce v Carling Cupu a měl na kontě již šest proher. Po remíze s Red Devils ale Blues tři další zápasy vyhráli, podívali se do finále FA Cupu a obsadili pátou příčku. A právě podobný moment by podle Nevilla mohl dodat potřebný impuls i letošní sezoně. Pakliže by se Neville ale znovu sklouzl po trávníku, vůbec by neměl jisté, že by zápas dohrál. Vyprávět by mohl Jack Rodwell nebo třeba i nedávno Jay Spearing, když nemusíme chodit pro příklad daleko. Přesto se ale Neville sudích spíše zastává.

„Autority přinášejí pravidla, kterými se snaží zlepšit fotbal jako podívanou a díky tomu pokládají na rozhodčí obrovský tlak,“  říká Neville. „Možná bychom se měli uklidnit a dát jim trochu volnosti, aby mohli používat zdravý rozum a taktnost. V životě přece nemůžete být robot. Musíme je nechat situace posuzovat podle jejich měřítek. Pomohlo by jim to.

Lidi říkají, že před pěti lety by některé zákroky nebyly ani na žlutou kartu. Ale zároveň si možná jen musíme zvyknout na změny. Pořád nějaké přicházejí. Červené karty budou hráči dostávat pořád. David Wheater byl vyloučen v zápase proti nám. Byla to červená? Ano, byla to červená z pohledu současného fotbalu, ale v době, kdy jsem začínal já, by to nebyla.

Když jsem se jako mladík začal prosazovat na bekovi, mým hlavním cílem bylo, že můj první skluz na křídelníka, který hrál proti mě, musí být tvrdý. V podstatě jsem ho musel zbořit. To už ale dnes nevidíte, přitom před patnácti lety vám za to zatleskali. Ale fotbal pokročil. Teď se bavíme o skluzech, ale simulování je možná větší problém, stejně jako zavedení videa.“

Na dřívější liberálnější doby tedy Neville sice vzpomíná s nostalgií, ale určitě nevolá po návratu fotbalové reality, která na hřištích panovala v sedmdesátých a osmdesátých letech. Fyzickému pojetí kopané ale prý musí být stále ponechán prostor.

„Nechcete přece vidět středního obránce, jak útočníkovi prošlápne záda. Nechcete, aby vzal jejich lýtka a achillovky a snažit se přitom vypadat, jako vítěz souboje o míč. To nikdo nechce. Ale férové skluzování může mít stejný efekt jako góly. Umí vytvořit atmosféru, umí povzbudit tým. Někdy k tomu stačí trefit třeba břevno, ale dokáže to i dobrý skluz.

Nechceme, aby se umění skluzů vytratilo. Prostě musíme pomoci rozhodčím. Mají těžkou práci, jsou pod takovým drobnohledem, jako třeba předseda vlády. V televizi můžete vidět mého bratra ve studiu desetkrát analyzovat incident a snažit se přijít na to, jestli šlo o hru rukou a ani potom kolikrát nejde nic určit. Rozhodčí na to mají zlomek vteřiny. Pro manažery je jednoduché je vinit.“

Hlavní slovo měl Neville i po letošním derby, ve kterém červenou kartu uviděl Jack Rodwell. Mladíka prý přesvědčoval, aby se nenechal odradit. „Největší chybou by bylo, kdyby se příště do skluzů z opatrnosti už nepouštěl. Když jde o míč, vždycky se musíte pokusit jej vyhrát. Pokud se šance získat míč naskytne, není na co čekat. Je to část fotbalu a někdy vás rozhodčí neférově vyloučí. Jackovi jsem řekl, „nenechej se tím ovlivnit a příště to zkoušej znovu. Rozhodčí dnes chyboval.“