Nenápadný smolař Paul Bracewell

Patřil k plnohodnotným členům slavného týmu z osmdesátých let, přesto si ale Paul Bracewell v kariéře musel prožít své.

Tací, kteří pamatují časy, kdy se Evertonu přezdívalo “School of Science“, měli výsadu na vlastní oči sledovat taková středopolařská maestra jako Alan Ball, Howard Kendall, Colin Harvey či Johnny Morrissey. Během veleúspěšných osmdesátých let zase fotbalem bavil Peter Reid, Trevor Steven, Kevin Sheedy nebo Paul Bracewell. A právě posledně jmenovaný tak trochu upadl do stínu svých někdejších kolegů, přestože ve své kariéře nastoupil k více, než šesti stovkám zápasů.

Bracewell se narodil v červenci 1962 na protějším břehu Mersey v Heswallu a začátkem 70. let se jeho rodina přestěhovala do Shropshiru. Jako mladík si nevypěstoval vztah k žádnému celku z Merseyside, naopak svůj vzor našel v rebelovi z Manchesteru United, Georgi Bestovi. Do světa velkého fotbalu nakoukl v patnácti letech ve Stoke City.

„Setkal jsem se s Alanem Durbanem (tehdejší manažer Potters) a podepsal jsem smlouvu na patnáct liber týdně. Po každém dni na mě čekaly povinnosti jako uklízení ochozů Victoria Ground a čištění kopaček,“ vzpomíná “Brace“.

Ve Stoke se teenagerovi dařilo. Ještě před sedmnáctými narozeninami se podíval do rezervního týmu a zakrátko podepsal první profesionální smlouvu. „Alan Durban byl velmi progresivní manažer, navíc měl po svém boku Howarda Kendalla jako hrajícího trenéra. Howard byl ke mě skvělý a hrát vedle něj jako mladík a učit se od něj jeho dovednosti bylo k nezaplacení. Měli jsme dobrý tým, tehdy v něm navíc byl i Adrian Heath nebo Garth Crooks.“

V roce 1981 vzal Durban místo v Sunderlandu a před sezonou 1983/84, si na Roker Park přivedl i Paula. V březnu 84 ale Durban dostal vyhazov a nový manažer, Len Ashurst, hodlal vydělat na prodeji právě Bracewella, jednoho z nejhodnotnějších hráčů Black Cats. A to už měl na mladého záložníka políčeno Kendall, manažer Evertonu.

„Odlétal jsem zrovna z Heathrow na finále mistrovství Evropy jednadvacítek. S otcem jsme se v letištním hotelu setkali s Howardem Kendallem a verbálně jsme se dohodli na smlouvě. Howard byl muž slova a když jsem se hlásil v Bellefieldu k předsezonnímu tréninku, už na mě čekal.

Věděl jsem, že nemám žádnou záruku místa v týmu. V Evertonu tehdy byla skvělá záloha – Kevin Richardson, Alan Harper nebo Adrian Heath – takže jsem pochopil, že přede mnou leží jen dřina. Když jsem přestoupil, Howard zlhečil ten tlak, když mi řekl, že mě nikdo nezná. Po mém debutu v Charity Shield proti Liverpoolu řekl, “Teď už o tobě vědí!“

Netrvalo však dlouho a Bracewell vytvořil energickou dvojku s Peterem Reidem. „Byl jsem vítěz a chtěl jsem vyhrávat. Bylo mi jedno, kterou nohou jsem hrál, to mě naučili jako mladíka už ve Stoke. Byl jsem takový mladší Peter Reid, vyvážená navíc byla celá řada, s Kevinem Sheedym a Trevorem Stevenem na krajích. Howard hodně věřil v dobrou techniku s míčem. Tréninky bývaly krátké, ostré, ale zábavné, nikoliv komplikované. 90 minut tréninku nejvyšší kvality, vysoké intenzity s velkým důrazem na práci s míčem. Mělo to větší cenu, než hodiny dřiny.“

První zápasy sezony 1984/85 se tolik nepovedly, Everton se ale zavčas rozjel a výhra nad obhájcem titulu z Anfield Road a demolice Manchesteru United poměrem 5-0, ale Toffees neuvěřitelně pozvedla. „V klubu po vítězství FA Cupu a Charity Shield panovala vynikající nálada. Měli jsme vítěznou mentalitu s velkým odhodláním a do té doby, než se nám to povedlo, jsme si nejspíš ani neuvědomili, čeho jsme dosáhli.

Takticky jsme hleděli na všechno. Pokaždé jsme posílali skauty sledovat soupeře a připravovat na ně dokumentaci. Howard každopádně věřil ve hru plně využívající našich silných stránek, takže to bylo o nás, nikoliv o jiných. Jediný případ, kdy jsme změnili naši pravidelnou taktiku bylo semifinále PVP venku s Bayernem Mnichov, kde jsme hráli zataženěji s pětičlennou zálohou a dovolili jsme jim držet míč. Taktika to byla správná, udrželi jsme bezbrankovou remízu.“

Magická domácí odveta se pak stala legendární záležitostí, když Everton zvítězil 3-1 a poprvé měl před sebou účast ve finále evropského poháru. „Lidé se mě ptají na pohárová finále, ale žádné z nich se tomuto zápasu nevyrovná. Dokonce i když jsme dorazili na stadion, tak nám musela policie uvolnit cestu napříč davem. Mluví se o tom, že fanoušci vtahovali míč do sítě a skutečně to tak téměř bylo. Na Goodisonu ten večer bylo bůhvíkolik lidí, byl namačkaný do posledního centimetru. Nikdy jsem nic podobného nezažil.v

Vítězný tým mohl po vítězství v PVP a First Division slavit treble, jenže ve finále FA Cupu pouhé tři dny po rotterdamském finále prohrál v prodloužení s Manchesterem United. Někteří vinu házejí na únavu a opici na zádech po oslavách, Bracewell však výmluvy nehledá. „Z Rotterdamu jsme se vrátili ve čtvrtek brzy ráno, a to jsme si dali jen několik sklenek šampaňského. Hned v pátek jsme odjížděli do Londýna. Prohráli jsme jen kvůli skvělému gólu Normana Whitesidea v posledních minutách. Věřili jsme, že odvetu další středu bychom zvládli.“

Pak Everton velkou měrou odnesl zákaz startu v evropských pohárech po tragédii na Heyselu, což bylo podle Bracewella obrovské osobní i profesionální zklamání. I přesto ale byla sezona 1985/86 očekávána s velkým optimismem, který jen povzbudil příchod mladého útočného zázraku, Garyho Linekera. Slavný záložní kvartet už si spolu však měl zahrát jen v dalších devíti zápasech, o což se zasloužil seznam různých zranění. Paulova kariéra se pak nechtěným směrem ubrala na Nový rok 1986.

„Byl to zápas nahoru dolů na St James Parku a strašlivě pršelo. Billy Whitehurst byl mohutný hráč a udělal na mě docela ostrý skluz. Mysleli jsme, že to bude zlomený kotník a večer mě odvezli do soukromé nemocnice v Liverpoolu.“

Rentgen zlomeninu neprokázal a Brace se po několika týdnech vrátil na hřiště, kde naopak chyběl dlouhodobě zraněný Peter Reid. „Kotník se uklidnil, ale věděl jsem, že nebyl ve stoprocentním pořádku a to mi nedávalo spát. Ale liga byla v plném proudu a blížilo se mistrovství světa, takže jsem hrál dál.“

Koncem sezony však Bracewell obdržel telefonát, kterého se obával. Na druhém konci byl Bobby Robson. „Bobby volal a vysvětloval, že kvůli mému zranění mě nemůže vzít na mistrovství. Nebylo by to fér vůči mě ani ostatním hráčům.“ Odletěl by však Paul do Mexika, kdyby ho o to Robson požádal? „Ano, zaťal bych zuby a jel bych.“

Tehdy ale nikdo nemohl tušit, že Paul Bracewell se v modrém dresu neobjeví dříve, než až v lednu 1988. Podstoupil hned čtyři operace nešťastného kotníku, ovšem příčinu přetrvávající bolesti pánové v doktorském plášti odhalit nedokázali.

„Bylo to frustrující. Pokaždé když jsem se blížil návratu, tak se kotník znovu ozval. Byl to skutečný test psychické odolnosti. Nakonec byla domluvena schůze mezi mnou, Howardem a klubovým lékařským personálem, kde jsme situaci probrali. Bylo mi řečeno, že moje problémy mohou být spíše v psychice, ale Howard řekl, “Já věřím Paulovi, pošlete ho za nejlepším možným chirurgem.“ Tak jsem letěl do Spojených států, kde mě operoval Dr. Roger Mann. Po devíti dnech jsem letěl zpět a v prstech jsem držel kousek kůstky, která se v kotníku celou dobu hýbala.“

Cesta za návratem tak mohla začít a eventuálně se Bracewell na hřiště podíval jako náhradník v prohraném pohárovém zápase na Hillsborough v lednu 1988. Comeback však neměl dlouhého trvání, protože jej začal zlobit skřípnutý nerv. V sezoně 1988/89 ovšem již konečně opět nastupoval pravidelně, zvykat si však musel na spoustu nových spoluhráčů. Do mužstva přibyli Ian Snodin, Pat Nevin, Stuart McCall nebo Tony Cottee a v neposlední řadě již nebyl manažerem Kendall, nýbrž Colin Harvey.

Poté, co hrál Bracewell významnou roli v tažení do dalšího finále FA Cupu (ve kterých si v kariéře zahrál celkem čtyřikrát a všechny prohrál), se na trávník v další sezoně dostával spíše sporadicky, a tak se stěhoval na hostování do Sunderlandu. „Colin chtěl klub posunout dál, já zase chtěl hrát fotbal, protože jsem dřív kvůli zranění tolik promeškal. Ozval se Denis Smith ze Sunderlandu, a tak jsem odešel hostovat na šest zápasů. Když mě pak Sunderland získával na přestup, lékařský tým zjistil, že jsem měl o 50% sníženou pohyblivost v pravém kotníku. Nemohli uvěřit, že jsem byl stejný hráč, který běhává kolem tréninkového hřiště.“

Problémů s kotníkem se Paul nikdy naplno nezbavil a později se mu dokonce začalo říkat “Ice Man“, kvůli ledovým obkladům, které si na kotník přikládal po každém zápase. Po třech letech v Sunderlandu a vypršení smlouvy upřednostnil dvouletý kontrakt od Newcastlu před ročním prodloužením u Black Cats.

„Byl jsem statečný muž! Sunderland zapsal moje jméno na přestupovou listinu a pak zavolal Newcastle. Setkal jsem se s Kevinem Keeganem a nakonec jsem podepsal. Vysvětlil mi, že to budu mít složité, ale  při svém debutu jsem dal gól a od té doby už to bylo snadné.“

Do Sunderlandu se však Bracewell v roce 1995 ještě jednou vrátil, a to již potřetí v kariéře. „V Newcastlu jsem byl tři sezony, ale už jsem nehrál každý týden. Tehdy byl navíc manažerem Sunderlandu Reidy a nabídl mi postup na trenérském žebříčku.“

V roce 1997 se před Bracewellem objevila další šance zahrát si fotbal za první tým a tentokrát byl vyvoleným klubem Fulham, kde se znovu setkal s Keeganem. „Po čtyřech letech v Sunderlandu jsem pořád věřil, že můžu hrát. V pětatřiceti letech byl pravidelný fotbal klíčem. Pracoval jsem s Rayem Wilkinsem a Kevinem a postoupili jsme. Když Ray odešel, Kevin se stal manažerem a když pak Kevin odešel trénovat Anglii, byl jsem povýšen z kapitána na manažera, ale chairman chtěl nakonec provádět změny.“

S šancí pokračovat v manažerské dráze však přispěchal Halifax Town. „Vést Halifax byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Když jsem přišel, na záchranu nám scházelo sedm bodů, ale nakonec jsme o bod nesestoupili. Připravili jsme se na další sezonu, ale po pár zápasech jsem si uvědomil, že je čas jít dál. Pak jsem se na dva a půl roku stal trenérem FA National.“

To Paula přivedlo ke spolupráci s tváří, která je Evertonians velice povědomá. „Trénoval jsem anglickou U-17 a pracoval jsem třeba se Stephenem Taylorem, Aaronem Lennonem, Jamesem Milnerem a Waynem Rooneym. Mohli jste poznat, že Wayne chtěl jen hrát a dávat góly. Byl to skvělý kluk a moje spojení s Evertonem nás sblížilo.“

Dnes se Bracewell profesionálnímu fotbalu již nevěnuje. Po 25 letech prý nadešel čas na změnu. „Jsem ředitel Complete Leisure, která provozuje fotbalovou akademii v severovýchodní Anglii. Pracujeme s dětmi od pěti let a výše a spolupracujeme s různými fotbalovými programy a komunitními projekty Sunderlandu a Newcastlu. Everton se dál snažím sledoval co nejčastěji a na Goodison se podívám, když jezdím na návštěvu za rodiči do Walesu. Je hezké se vracet. Doufám, že v Merseyside teď budu častěji, protože plánujeme novou fotbalovou akademii ve Walton Parku,“ zakončuje.