David Moyes a jeho vzpomínky k desetiletému výročí

Kancelář Davida Moyese na Finch Farm, tréninkovém komplexu klubu, vystihuje svého obyvatele; velká, impozantní, bezvadně uspořádaná a účelná. Z jejího balkonu máte perfektní výhled na všech deset hřišť, takže Moyes může ve vzácných případech, kdy se osobně neúčastní přípravy hráčů, sledovat všechno dění svého mužstva.

V poličkách Skota najdeme několik ocenění za manažera měsíce Premier League nebo tři prestižní trofeje za manažera roku. Co však chybí, to jsou motivační plakáty. Přitom jeden by se k Moyesovi dokonale hodil. Legendární trenér amerického fotbalu Vince Lombardi, jenž dovedl Green Bay Packers k třem ligovým titulům v šedesátých letech minulého století, prohlásil: „Pokud se smíříte s prohrami, nemůžete vyhrávat.“ Citát úžasně hodící se k muži, který za týden den po Merseyside derby, oslaví deset let na lavičce týmu z Goodison Parku.

Moyesovi bylo 38 let, když převzal Everton, aby ho vrátil mezi elitu Britských ostrovů. A ačkoliv je cílem bývalého fotbalistu Celticu, Cambridge United, Bristol City, Shrewsbury Town, Dunfermline Athletic, Hamiltonu a Prestonu North End vyhrávat, pochopitelně během kariéry se neustále potkává s prohrami. „Jsou týmy, s nimiž se nedá každý víkend vyhrávat. Za některé takové jsem hrál. Jako hráč jsem sestoupil s Cambridge, i přesto jsem si vždy za cíl kladl pokusit se o vítězství,“ prozradil Moyes a hned pokračoval.

„Během přechodu k trénování toužil vyhrávat. Jestliže chcete někde vydržet delší čas, potřebuje výsledky a výhry. Jsem v Evertonu deset let, z toho soudím, že jsem dosáhl dobrých výsledků.

Při nástupu do Evertonu se mě lidé ptali – ‚opravdu Everton? S ním nemáš žádnou šanci‘. Ale po dvou letech jsem se začal slýchávat: ‚Odvádíš slušnou práci, už si toho dokázal dost‘. Tyto řeči jsou mi proti srsti, podle mě neustále mohu dělat věci lépe a bořit hranice.“

Své hodnoty si Moyes vštěpoval již od počátku pronikání do fotbalové světa ve skotském Glasgowě. Zde se učil od otce Davida seniora, projektanta v oboru stavby lodí, a od matky Joan, zainteresované ve vedení tamějšího klubu Drumchapel Amateurs, kde mimochodem David senior trénoval.

„Jako malého mě otec bral na jejich zápasy. Honil jsem se za míčem, sledoval fotbalisty a miloval jsem dění okolo fotbalu. Po utkáních jsem sbíral dresy a máma je prala. Poté jsme je věšeli na šňůru a když uschly, sbalil jsem je do tašky, aby byly připravené na další zápas.

Takto jsem prožíval mládí. Program na víkend se určoval podle toho, kam tátův celek odjel na fotbal. Hodně mého uznání patří lidem, kteří obětovali svůj čas pro nic, pro řízení amatérského mužstva. Ve městě se fotbalovému klubu věnovalo mnoho občanů. Pamatuji, jak jsem jezdil s tímto skvělým týmem do zahraničí. Možná odtud jsem zdědil organizaci a vedení fotbalového družstva.“

S výběrem týmu, kde David Moyes nastartuje svou mládežnickou kariéru, se příliš neotálelo. Tehdy talentovaný obránce viděl jen jednu možnost. „Fotbalově jsem se vyvíjel až do 16 let v Celtic Boys Club, potom následoval pokrok. Často dostávám od různých lidí otázku, odkud pocházejí mé organizační schopnosti. Hodně jsem jich získal v Celticu. Tam se hráči učí každý týden. Už dvanáctiletí musí nosit sako s kravatou. Teprve poté patříte do Celticu a můžete reprezentovat klub.

Celtic za mé doby předváděl fantastický fotbal, rád bych se snažil navázat na jejich pojetí hry – útočné a atraktivní pro oka diváka. Pochopitelně disponovali výbornými hráči. Více než kdokoliv jiný ale museli vyhrávat. Jimmy Lumsden (aktuálně trenér v Evertonu) mě vedl v mládeži Celticu. A on by vám potvrdil, co říkám. Příliš často neprohrávali, ovšem když ano, znamenalo to strašlivou událost. Prohry byly absolutně nepřijatelné.

Hodně čerpám ze vzpomínek na otce a matku, kteří pracovali v Drumchapel Amateurs, a také na působení v Celticu, zde jsem zažil vše z první ruky. Obě zkušenosti mě fotbalově velmi ovlinily.“

V Prestonu North End Moyes ukončil fotbalovou kariéru v roce 1999, ovšem už o rok dříve se na Deepdale chopil manažerského křesla. Záchrana v dnešní League One, postup do Championship a hořký konec před branami Premier League, za čtyři roky toho Moyes v PNE dokázal celkem dost. A tak se se mu v březnu 2002 ozval předseda Evertonu Bill Kenwright.

„Dostal jsem i jiné nabídky. Velmi vážně mě kontaktovaly dva nebo tři kluby, dokonce také někdo z Premier League. S Prestonem jsme vypadli v play-off o Premiership a další ročník 2001/2002 jsme se z toho vzpamatovávali. Do toho přišla v březnu ona nabídka. Jeden ředitel nejmenovaného týmu z Championship mi říkával: ‚Everton je pro tebe pravý, ten by ti sedl‘. Dobře si to pamatuji. Nevím ale, proč si to myslel.

Pocházím z velkého města s těžkým životním prostředí, což se podepsalo na mé výchově. Nikdy však nejste na nic připraveni, než si to nevyzkoušíte. A já absolutně nevěděl, co mě v Evertonu čeká.

Když se vyučíte truhlářem nebo instalatérem a po škole jdete pracovat, víte, do čeho jdete a pravděpodobně je to pro vás vaše životní naplnění, u něhož zůstanete. Já začal s fotbalem a vůbec jsem si nepředstavoval, jak dlouho v něm budu působit. Jen jsem ho opravdu miloval a užíval si ho. Při příchodu do Evertonu jsem proto ani nepomyslel, že zde vydržím 10 let. Podepsal jsem sice čtyřletý kontrakt, jenže těžko jsem tušil, zda ho dodržím či naopak si ho ještě prodloužím. Při práci manažera jsou na vás kladeny velké nároky, podléháte veřejné kontrole a musíte dosahovat výsledky. Kvůli těmto důvodům je zůstat v jednom klubu deset let těžké.“

Z působení v Celticu jsem trochu tušil, co mě čeká. Vlastně od prvních momentů v Evertonu jsem se na tlak a dohled, s kterými se budu potřebovat vyrovnat, těšil, protože fotbal je můj koníček a zároveň práce.

Job v Evertonu jsem vzal v mých 38 letech, takže jsem byl poměrně mladý. Oproti několika hráčům jsem měl náskok pouze pár let, proto jsem si musel získat respekt. Hráči chtějí vědět, jakým stylem pracujete. Dostalo se mi štěstí na fotbalisty v kádru, od první chvíle v Evertonu se šlo správnou cestou.

Ano, deset let považuji za úspěch. Respekt si však zaslouží celý klub. Bill Kenwright vyniká schopností angažovat lidi, kteří umí přispět k úspěchu. V podnikání se navíc vyznačuje stabilitou. Ta Evertonu pomáhá.“

Moyesovým snem je napodobit úspěšný výběr Evertonu z 80. let 20. století vedený Howardem Kendallem: „Jsem okouzlen hráči, Howardem Kendallem a úspěchy týmu, který se v osmdesátých letech utvořil na Goodison Parku. Dosáhli ohromných úspěchů, není možné se jim vyrovnat, protože jednoduše byli úžasní. V Anglii byste po nich hodně dlouho hledali lepší mužstvo. Vídám fotbalisty z té doby a obdivuji je.

Při příchodu k Toffees jsem doufal, že bychom mohli zkusit být stejně úspěšní jako Howard se svým mančaftem. Ovšem Premier League se přehoupla na finanční cestu, v níž se budou podobné úspěchy těžko opakovat.

V roce 2002 jsem věděl, že vstupuji do jednoho z největších klubů v Británii. Bez legrace. Uvědomoval jsem si fanouškovskou základnu a historii, ani jedno však nezaručí kvalitní výkony. Riskoval jsem, protože Everton se pohyboval na hranici sestupu. Přesto jsem bral nabídku od Billa Kenwrighta za příliš atraktivní, abych ji odmítnul.

Smetl jsem ze stolu jiné nabídky, ale Evertonu jsem neodpověděl ne. Byl jsem přesvědčen o potenciálu zlepšit postavení klubu, stačilo jen najít způsob jak. Přebíral jsem Everton po Walteru Smithovi, mému příteli. Bill Kenwright mě sice informoval o menším rozpočtu, i přesto jsem se rozhodl do toho jít. Na druhou stranu jsem věděl, že nesmíme prodávat hráče. Bill mě nechal pracovat s kádrem a dělat, co chci.

Zlepšení přišlo celkem rychle, to považuji za překvapení. Bill a já se snažíme v progresi pokračovat, přitom ale oba dáváme pozor na finanční stránku.

Lidé v Evertonu si zaslouží uznání za svou práci. Při mém nástupu na Goodison Park jsem se vydal novým směrem a ostatní mě následovali. Snad veřejnost považuje posledních deset let za zlepšení.“