Barkley myslí jen na hraní za Everton

19letý zálozník Evertonu je popisován jako mix hráčů jako Ballack, Gascoigne nebo Gerrard. Možná v Barkleym je kousek od každého ze zmíněných, ale možná mnohem větší pozitivum je, že alespoň někteří výše zmínění fotbalisté, možná vidí kousek od sebe právě u Rosse.

Když byl Barkley překvapivě povolán na nedávné kvalifikační utkání anglické reprezentace, Steven Gerrard dal zapomenout na klubovou rivalitu a tak trochu se stal Barkleymu učitelem.

„Steven Gerrard ke mně hodně promlouval během mého pobytu s týmem Anglie,“ prozradil  Barkley. „Seděl jsem vedle něj v autobuse a dal mi mnoho rad.

Říkal, že velké týmy mě budou sledovat a budou se mnou spojovány v médiích, ale že nejdůležitější věci je zůstat v klubu, ve kterém jsem, v týmu, který miluji, kterým je Everton. Miluji Everton a všechno na co myslím, je hrát za Everton.

Řekl mi rovněž, že není nic lepšího, než hrát za svůj vlastní tým. On tohle dělá celou svoji kariéru. Řekl mi, že hlavní věcí je hrát zápasy, odejít do jiného týmu není dobré pro můj hráčský vývoj.“

Barkley není jen pravděpodobný nástupce Goodisonských ikon, ale vidí sebe jako pokračovatele tradice extrémně kreativních hráčů narozených v Liverpoolu.

„Všichni Scouseři jsou trochu jiní než všichni ostatní. Jsme agresivní a vítězové. Chceme vyhrávat. Když jsem byl mladší, Scouseři za postranní čarou na mě křičeli ‚dej gól, dej gól‘ a to tě dokáže vyburcovat. Sunday league je hodně těžká. Prostě si ale myslím, že je to v našich scouserských genech.

Začal jsem hrát Sunday league když mi bylo 9 a k Evertonu jsem se připojil v 11 letech. Že mám talent, jsem si uvědomil, když mě Everton nechal hrát ve vyšších věkových kategoriích. Tím jsem si začal věřit.

Když mi bylo 14, hrál jsem za tým do 16 let, když mi bylo 15, hrál jsem za tým do 18 let. Musel jsem se na tréninky i zápasy dopravovat sám. Jezdil jsem autobusem a trvalo to asi hodinu. Spěchal jsem domů ze školy a pak na trénink, nicméně se mi několikrát povedlo v autobuse usnout a vzbudit se o zastávku později. Musel jsem pak rychle utíkat zpátky.

Ostatní hráči mého věku dostávali spousty peněz. Třeba jeden z nich se objevoval v Bentley jeho rodičů. Čekával jsem na autobusové zastávce a oni se mě ptali, jestli nechci svést domů, ale já jsem vždycky řekl ne, protože jsem se cítil trapně.

V minulosti v Evertonu tady byli hráči, o kterých se hodně mluvilo, ale nakonec se neprosadili, stejné to bylo s některými hráči v Liverpoolu.

Největší vliv na mě mají moje máma a moje sestra, drží mě při zemi. Když jsem byl mladší, vždycky jsem říkával ‚jestli budu hrát za Everton‘, ale moje máma říkala ‚ne, až budeš hrát za Everton‘. Vždycky ke mně byla pozitivní.“

Barkleyho rychlý vzestup byl předurčen k překonání Jamese Vaughana i Waynea Rooneyho, aby se stal nejmladším hráčem Evertonu všech dob. Zasáhl ale osud.

„David Moyes mi řekl, že o mě poprvé slyšel, když mi bylo 12 a už tehdy se těšil na práci se mnou. Jednou mě nechal trénovat s prvním týmem, to mi bylo 14. Už tehdy mi řekl, že by se mě nebál postavit na hřiště. Doufal jsem, že budu mít svůj debut v 16 letech jako Rooney. Odjel jsem pryč s anglickou devatenáctkou a manažer mi řekl, že mi dá můj zápas, až se vrátím.

Poté jsem si ale zlomil nohu v zápase proti Belgii. Mluvil jsem s doktorem v Belgii a ten mi řekl, že už možná nebudu moct znova hrát. Byl jsem opravdu smutný. Mluvil jsem s mojí mámou, která mě přesvědčovala, že budu OK. A když jsem se vrátil zpátky do Anglie, naštěstí zprávy byly více pozitivní.

O týden později jsem byl zpátky doma a David Moyes přijel do našeho domu. Posadil se a řekl mojí mámě, že budu v pohodě. Cítil jsem se mnohem lépe po jeho návštěvě. Přesvědčil mě, že budu v pořádku a že zranění neovlivní moji kariéru.

Zařídil, aby klub poslal mě a moji rodinu na jeden týden na Tenerife. Ukázalo mi to, že se mnou počítá. Po tomhle bylo k němu mluvit o mnoho lehčí. Chodil jsem k němu do kanceláře a vždycky jsem byl upřímný.

Měl jsem těžké období a mentálně to bylo opravdu těžké. Kvůli zraněním jsem musel být trpělivý a musel jsem čekat déle, abych mohl více hrát za první tým. Řekl bych, že nový manažer mi věří víc, ale David Moyes mi hodně pomohl. Minulou sezonu bych mohl pravděpodobně hrát mnohem víc, ale šel jsem na hostování do Champioshipu a hodně jsem se toho naučil.

Dave Jones [manažer Sheffieldu Wednesday] mi věřil. Řekl mi, že budu dobrý hráč a myslel si, že bych už tehdy měl hrát za Everton. Řekl mi, že byl privilegovaný, aby mě mohl mít v týmu.

Jediná cesta jak se učit, je z mých chyb, a Roberto mi dovoluje je dělat. Dává mi rady, kde bych je neměl dělat, a kde si zase mohu dovolit riskovat. Věří, že budu v této i dalších sezonách pro Everton velkým hráčem.“

Ne tak objevná proroctví, že Barkley prorazí do velkého fotbalového světa, jsou skutečností. Hráč tipovaný, že bude zářit už od jeho 13 let, byl před sezonou odborníky tipován na hráče, od kterého se toho dá hodně očekávat, což znamená, že se očekávání zvyšují.

„Nestraší mě to. Jsem schopný s tím žít a vidím to jako normální věc. Nevidím ty predikce jako něco, co by na mě mělo dávat jakkoliv více tlaku.

Užívám si hraní fotbalu a nemyslím třeba na to, že lidé o mě mluví nebo cokoliv podobného. Vše, na co myslím, je hraní fotbalu a zlepšovat se.

Popravdě řečeno, užívám si, že mě lidé poznávají, i když mi to přijde trochu neskutečné. Před nedávnem jsem chodil po městě a když jsem viděl někoho slavného, zíral jsem na ně. Teď vidím, že mě lidé poznávají. Směju se tomu, ale je to skvělé. Vidím malé děti, které se trochu stydí, když mě vidí, a to přesně jsem býval já. Je to skvělé.“

A tedy, koho by Barkley preferoval, aby na něj navazoval ve své kariéře, pokud by se měli srovnávat? Nový Ballack, Gazza nebo Gerrard?

„Gazza. On je prostě legenda, nebo ne? A také Wayne Rooney, protože prošel Evertonem. Zidane byl jedním z mých nejoblíbenějších hráčů, vždycky jsem sledoval jeho videa. Ale já se snažím být sám sebou a možná v budoucnu lidé budou říkat, že někdo hraje jako já.“