Coleman vs Kilbane: Mezi čtyřma očima

Kilbane: Letos se ti hodně daří. Čím se podle tebe letošní sezona liší od těch předchozích?

Coleman: Asi to, že loni jsem dostal prostor na pravém obránci, mé preferované pozici. David Moyes mi tam dal šanci a začal jsem si to užívat. Myslím, že jak sezona postupovala, tak jsem se do té role vžíval víc a víc. Narostlo mi větší sebevědomí a pomohl mi také nový manažer. Je strašně pozitivní a řekl mi, „chci abys jako krajní obránce dával góly, protože máš všechny fyzické předpoklady.“ Celé týdny jsem usilovně trénoval, ale myslím, že je to hlavně o sebevědomí. Když jsem se v minulé sezoně ocitnul s míčem ve vápně, tak jsem přihrával nebo centroval. Teď se nebojím vystřelit.

KK: Momentálně máš na kontě již šest gólů, ale zároveň si všímám, že chceš často hru tvořit a společně s Bainesym ti patří největší počet asistencí.

SC: Bainesy je fantastický a často mi radí kdy a jakým způsobem se vydat dopředu, takže jsem od něj hodně získal. Jak jsem řekl, hodně to souvisí se sebevědomím a nebát se.

KK: Jaké změny Roberto Martinez přinesl do tvé hry?

SC: Chce, abych hrál útočně, abych dával góly. V prvním zápase sezony mi o poločase v televizi ukázal záznam a řekl, “chci abys tady byl, když Bainesy centruje.“ V druhém poločase jsem dal gól, protože jsem to zkusil, a to by se v loňské sezoně možná nestalo.

KK: Cítíš se, že do týmu již plnohodnotně patříš? Jak ses cítil, když jsi do Evertonu přestoupil?

SC: Ano, cítím se v týmu dobře. Už dřív jsem řekl, že když jsem přišel a podepsal smlouvu na dva a půl roku, díval jsem se na to, jako na dlouhou zkoušku. Slyšel jsem hodně příběhů o hráčích, kteří přišli do Anglie a po dvou letech už zase hráli doma v Irsku. Takže po přestupu jsem si nepomyslel, „a je to, už se mi všechno splnilo.“ Ani teď takhle nepřemýšlím.

KK: Mít takový přístup je dobrá věc.

SC: Rozhodně. Nic se nesmí brát jako samozřejmost a já nechtěl být jeden z těch kluků, co se museli vrátit zpátky do Irska. Každý den, který trávím jako hráč Premier League, se soustředím abych neusnul na vavřínech.

KK: Dělali jsme rozhovor s Davidem Meylerem a hovořil o tom, jak mu hraní v League of Ireland dodalo dobré základy a zkušenosti v soutěžních zápasech. Myslíš, že ti to také pomohlo, protože přestup do Anglie v 21 letech je už v trochu jiné fázi fotbalového rozvoje?

SC: Měl jsem štěstí, že to proběhlo, tak jak to proběhlo. Kdybych přišel v patnácti nebo šestnácti, stýskalo by se mi po domově, což se mi vlastně stýskalo i ve dvaceti, nemluvě o šestnácti. Hrát v League of Ireland, každý týden, o body, je cennější, než hrát v akademii. Hrál jsem mezi muži už v docela mladém věku, a to mi pomohlo. Ale hodně věcí mi také uteklo. Po přestupu byl pro mě technický aspekt tréninku šok. Kluci jako Jose Baxter byli o pár let mladší, ale technicky byli ode mě na míle daleko a musel jsem je dohánět.

KK: Byl sis toho na tréninku vědom?

SC: Ano. Věděl jsem, že moje snaha a běhání nejsou a nebudou problém, ale jak šel čas, začal jsem pracovat na technice, do mé hry přišlo větší sebevědomí a začal jsem pomalu pozorovat, že v tréninku trochu víc vyčnívám. Snažím se neztratit tu syrovost, když se dostanu k míči. V mé druhé sezoně ale přišlo období, kdy jsem hrál v záloze a moje sebevědomí kleslo. To bylo těžké.

KK: Proč?

SC: Nevím. Měl jsem skvělou první sezonu. V přípravě jsem se ale zranil a hrál jsem mimo svou pozici. Na pravé záloze jsem předtím nikdy nehrál, všechno bylo nové. Do té doby bylo všechno skvělé, ale tu pozici jsem se nemohl naučit. Cítil jsem, že jsem udělal krok zpátky.

KK: Můj progres byl spíš pozvolný, ale ty jsi přišel ze soutěže, která se dá přirovnat k nižším ligám, do Premier League. Přemýšlíš někdy o tomhle skoku, který se ti povedl?

SC: Lidi už to asi nebaví poslouchat, ale někdy když doma sleduji zápas Premier League, tak mi opravdu hlavou proběhne „Před pár roky jsem hrál za Sligo.“ Není to tak, že bych cítil, že sem nepatřím. Cítím se tu jako doma na 100 procent, ale měl jsem velké štěstí a jsem za to vděčný.

KK: Vraťme se ke Sligu. Málem tě nechali jít. Co se stalo?

SC: Byl to těžký den. Sean Connor byl manažer, který mě v 17 letech přivedl z mého místního klubu St Catherines´s v Donegalu a už jen přestěhování z Donegalu do Sliga pro mě bylo velké. Přešel jsme od hraní fotbalu v neděli a gaelského fotbalu v sobotu do Sliga a každodenním tréninkům. Sean ale odešel k Bohemians a přišel nový manažer, Robert McDonald. Všichni jsme se setkali v lednu na přípravě, kde se všemi uspořádal schůzku. Díkybohu mi ještě ve smlouvě zbýval rok, jinak by se mě zbavil. Na schůzku měl dovezl táta a McDonald mi řekl, že nejsem v jeho plánech. Nikdy mě neviděl hrát, ale řekl “budeme se snažit poslat tě na hostování do Finn Harps“, kteří byli ve druhé lize. Obětoval jsem hodně, abych mohl opustit domov a můj gaelský tým, kterému se tehdy docela dařilo a jen jsem si říkal, “jak bych se teď mohl vrátit domů?“ Tak jsem nastoupil do tátova auta a on se zeptal, “je všechno v pořádku?“ A já odpověděl, “jo, v pohodě, příští týden zpátky v tréninku.“

KK: Takže jsi lhal svému tátovi?

SC: Ano, nedokázal jsem mu to říct.

KK: Není divné, že si na tebe někdo vytvoří názor, když tě ani neviděl hrát?

SC: Možná byl na jednom zápase na konci sezony a viděl něco, co se mu nelíbilo, nevím. Naštěstí se mu nelíbilo, jak byl klub veden, nebo něco takového, tak odešel. Dočasný manažer byl pak Liam Tierney, trenér brankářů, a postavil mě v zápase proti Waterfordu, který se mi povedl.

KK: Cítil jsi, že jsi měl co dokazovat?

SC: Jen jsem chtěl hrát co nejlépe. Pak přišel Paul Cook, a díky němu jsem se cítil jako nejlepší hráč v lize. Moc mu dlužím.

KK: Co udělal?

SC: Ohromily ho moje fyzické vlastnosti. V tréninku jsem prostě cítil svoje zlepšení a opravdu jsem se cítil jako jeden z nejlepších hráčů v lize. Jen to ukazuje, že když se ve fotbale nelíbíte jednomu manažerovi, věci můžou nabrat úplně jiný spád.

KK: Jak došlo k přestupu do Evertonu?

SC: Nějakou dobu byly slyšet zprávy, že mě pár klubů chce. Odjel jsem do Burnley, ale po deseti minutách zkouškového zápasu jsem se zranil a musel jsem se vrátit domů. Pak jsem byl v Birminghamu a v zápase, ve kterém si mě zkoušeli, jsem hrál příšerně.

KK: Znám spoustu kluků, obzvlášť z Irska, kteří odjeli na zkoušku, je to strašně obtížné. Muselo to být skličující.

SC: Až moc jsem se snažil. Na zkoušce tolik chcete ohromit a dělat věci, které byste v normálním zápase neudělali. Prostě chcete zaujmout. Vrátil jsem se domů a o pár týdnů později mi volali o zájmu Evertonu a krátce nato mi zavolal předseda a řekl, že mě Everton chce a že přijali nabídku a o žádné zkoušce vůbec nebyla řeč. Byl to Mick Doherty, kdo mě viděl. Tehdy dělal v Evertonu skauta a jeho syn Sean hrál za Sligo, takže možná sledoval jej a mě objevil jen náhodou.

KK: Debutoval jsi proti Benfice. Jaké to bylo?

SC: Bainesy se před zápasem zranil, takže mě hned napadlo, že bych mohl hrát. Ten večer hrál pravého obránce Dan Gosling a já hrál levého. Předtím jsem nalevo nikdy nehrál. Byla to dlouhá noc, ale i skvělá zkušenost. Musel jsem se štípat, jestli se mi to nezdá. Devět měsíců předtím jsem v přípravě se Sligem běhal v lesích, a teď jsem stál proti Benfice Lisabon a takovým hráčům.

KK: Kdy sis začal uvědomovat, že by ses mohl v Evertonu prosadit? Nemohlo ti trvat dlouho, než jsi zjistil, jaký klub Everton je. Všechna ta úcta, kterou každý hráč, který za něj kdy hrál, včetně mě, ke klubu chová. Je to úžasné místo.

SC: Je to speciální klub. Není to klišé, od chlapů, co se starají o dresy, přes kuchaře, k lidem od médií, je to skvělý klub. Jiný tým bych si nemohl přát. Mám velké štěstí.

KK: Byl jsi na hostování v Blackpoolu. Vnímal jsi to tehdy jako krok zpátky, nebo jako lekci učení?

SC: Tehdy jsem si nebyl jistý, protože jsem měl odehraný dobrý zápas proti Tottenhamu a hrál jsem i v pár zápasech FA Cupu. Manažer si mě ale pozval do kanceláře a řekl, že si myslí, že by pro mě bylo užitečné jít na hostování, než sedět na lavičce. Měl jsem k němu velký respekt, a vždycky jsem udělal to, co po mě chtěl, protože to byl David Moyes. Měl pravdu. Mluvilo se o QPR, ale do Londýna se mi moc nechtělo. Naštěstí se ozval Blackpool. Hrál jsem pravidelně a z mých jedenácti zápasů jsme devětkrát vyhráli a dostali se do finále play off. Byl to obrovský krok v mé kariéře, vrátil jsem se jako jiný hráč. Celkem se mi dařilo, dal jsem gól, na pár jsem přihrál a postoupili jsme.

KK: Takže Ian Holloway měl na tvou kariéru velký vliv.

SC: Určitě. Někdy na to období zapomínám, ale je to další manažer, díky kterému jsem se cítil jako nejlepší hráč v lize.

KK: Někteří o tobě mluví jako o jednom z nejlepších krajních obránců v lize. Jak ti to zní?

SC: Je to lichotivé, každý hráč chce o sobě slyšet hezké věci, ale je to názor ostatních lidí. Já se na to dívám tak, že každou sobotu chci hrát nejlépe jak dokážu.

KK: Pojďme přejít k Irsku. Nyní máš za sebou 20 zápasů. Když jsi byl poprvé povolán, byl jsem v týmu ještě já a zaujalo mě, jak jsi to jednoduše přijal. Všichni jsme si mysleli, že jsi měl hrát pravidelně v základu. Jaké to ze začátku bylo, když jsi moc nehrál?

SC: Bylo to složité. Říkáš, že mám 20 zápasů, ale…

KK: Měl jsi mít tak 40?

SC: Měl jsem mít víc, myslím. V Evertonu jsem hrál docela dobře a stále jsem se nemohl dostat do nominace. Vím, že v reprezentaci byli skvělí hráči, ale skutečně jsem cítil, že jsem měl dostat šanci. Ale nechci si stěžovat, nakonec příležitost přišla, já jsem se snažil ji chytit a naštěstí jsem si svoje místo udržel.

KK: Za ta léta jsem ale viděl dost hráčů svou zlost ventilovat. Ty sis svou frustraci schoval pro sebe.

SC: Takový vůbec nejsem. Samozřejmě jsem byl zklamaný, obzvlášť po zápase, když všichni slavili, ale snažil jsem se, aby to nebylo vidět. Věřil jsem, že jsem měl dostat alespoň 20 minut na konci zápasů, možná i starty, ale nebylo tomu tak. Dál jsem trvdě makal a šance na pravém obránci naštěstí nakonec přišla.

KK: Muselo být těžké nakonec nejet na Euro. Všichni jsme cítili, že jsi měl být v nominaci.

SC: Bylo to těžké, všechny zápasy jsem sledoval doma s kamarády. Ale upřímně nevím, jestli jsem měl jet taky. Giovanni Trapattoni byl věrný většině svých hráčů. Kdybych hrál předchozí sezonu dobře, tak bych byl moc zklamaný, ale moc se mi nepovedla, takže jsem nemohl mít žádné námitky. Pochopitelně jsem chtěl jet, ale nestěžoval jsem si. Tehdy jsem hrál pravého záložníka a James McClean mě velkou formu. Navíc tam byl ještě Duff a McGeady. Kdybych už tehdy hrál pravého obránce, tak by to bylo jiné, ale takhle bylo moje opomenutí opodstatněné.

KK: Teď Irsko vede Martin O’Neill a Roy Keane. Jaký je tvůj názor?

SC: Měl jsem radost, když oznámili jejich jmenování. Jsou to dvě velká jména. Martin je skvělý manažer a Roy je irská legenda, takže pro nás hráče je skvělé s nimi pracovat. Doufám, že se s nimi dočkáme úspěchu.

KK: Zatím mají za sebou dva zápasy. Co se pod nimi liší od Trapattoniho?

SC: Pro každého je to nový začátek. Bylo vidět, že v zápasech se všichni snažili zaujmout. O Trapattonim vždycky budu moci říct dobré věci. Dal mi můj první zápas, ale s Martinem je to jednodušší už jenom díky tomu, že tu není žádná jazyková bariéra.

KK: To rozhodně byl problém.

SC: Jako hráč si na to ale zvykneš. Trapattoni a Marco Tardelli byli skvělí. Vím, že veřejnost Trapa ke konci dost kritizovala, ale vždyť vás dostal do toho play off s Francií. Euro nedopadlo dobře, ale dostal nás tam. Nakonec byl hodně pod tlakem a změna asi musela přijít.

KK: Kvalifikuje se Irsko na další Euro?

SC: Je to náš cíl. Jsem si jistý, že budeme hrát dobrý fotbal a snad budeme mít výsledky.

KK: Pocházíš z Donegalu, odkud jsou legendy Shay Given a Packie Bonner. Necítíš trochu tlak?

SC: Bude těžké napodobit to, co se jim povedlo, za Irsko odvedli kus práce. Ale já snad napíšu svůj vlastní příběh jako hráč z pole, protože oni jsou oba brankáři. Pokud se dostaneme na Euro, tak třeba další mladí kluci z Donegalu budou chtít napodobit mě.