Foto: Roylova léta na Goodisonu

Když Joe Royle přirovnal Everton k domovu, jen málokdo mu jeho slova nevěřil. S Blues ho pojí padesátileté pouto okořeněné o mistrovskou trofej a triumf v FA Cupu.

Royle započal spojení s Evertonem už v osmi letech, později si prošel klubovou akademií a v 16 letech se dočkal debutu v prvním týmu, psal se rok 1966 (až za 39 let ho překonal James Vaughan). Jeho první zápas provázely mnohé emoce, manažer Harry Catterick totiž mladého útočníka nasadil do utkání v Blackpoolu místo oblíbence Alexe Younga. Young se sice v dalším kole do sestavy vrátil, Roylova situace se ale o moc nezlepšila, za své výkony sklízel kritiku. Nicméně tvrdá píle a progres mu do ročníku 1967/68 zajistily zasloužené místo v prvním mužstvu.

Momentka z finále FA Cupu z roku 1968. Před 100 000 návštěvou ve Wembley platil Everton za favorita, jenže prognózy se nevyplnily a West Brom se radoval z překvapivého vítězství 1:0.

Oslavy po zisku titulu z roku 1970, Toffees si zajistili první místo zásluhou výborné druhé poloviny sezóny, v posledních 14 kolech neprohráli. Royle patřil k tahounům, ve 42 zápasech skóroval 23 krát.

Rodák z Liverpoolu v tvrdém souboji s Royem McFarlandem během střetnutí v Derby z roku 1969.

Přes vyšší postavu a roli koncového muže uměl Royle také slušně zacházet s míčem. Bohužel častá zranění, jednou dokonce v kuse absentoval 18 měsíců, nikdy neumožnila naplno projevit talent a později ho stála i místo v základní sestavě. Proto v pětadvaceti odešel v roce 1974 do Manchesteru City.

Za Blues celkově odehrál 275 utkání, v nichž vstřelil 119 branek.

Na Goodison Park se vrátil v roce 1994, Everton se zmítal v dolní polovině tabulky a hrozil mu sestup. Royla hned v prvním duelu čekalo Merseyside derby a výhra 2:0 dodala mužstvu vítěznou mentalitu potřebnou k udržení v Premier League. Nový manažer naordinoval tvrdý styl fotbalu s třemi bojovníky v záloze – Barry Horne, Joe Parkison a John Ebbrell. Ne nadarmo se brzy ujala přezdívka Dogs of War, po prohře v derby naštvaný boss Liverpoolu komentoval herní projev rivala slovy: „Smrt School of Science.“

Royle pózuje v kanceláři v Bellefieldu, bývalém tréninkovém centru.

Záběr z památného finále FA Cupu z roku 1995, na snímku při rozmluvě se Sirem Alexem Fergusonem. Everton ve finále stavěl na pevné obraně a soustředil se na brejky, což nakonec přineslo ovoce a také jedinou branku, kterou měl na svědomí Paul Rideout. Ve druhém poločase exceloval, výborný Neville Southall a Toffees se radovali ze zisku pátého a zatím poslední FA Cupu. Mimochodem šlo o jediné velké prohrané finále Manchesteru United z 90. let.

Joe Royle posílá do finále Duncana Fergusona, jehož hostování z Rangers proměnil v přestup za 4,4 miliony liber, čímž překonal britský rekord.

S bossem Blackburnu Rayem Harfordem před Charity Shield z roku 1995, Everton porazil ligové mistra 1:0, na úspěšné časy však nedošlo. Everton trápily finanční problémy, a tak po sezóně 1995/96 museli odejít hráči jako Andrei Kanchelskis, Andrers Limpar a Vinny Samways. Problémy v klubu dosáhly vrcholu v březnu roku 1997, Tore Andre Flo platil za jasnou jedničkou mezi Roylovými vytipovanými posilami. S ním by byl koupen i jeho norský krajan Claus Eftevaag. Flo stál 4 miliony liber, přestup se zdál jasný, ovšem do obchodu se vložil předseda Peter Johnson a zatrhl ho. Naštvaný Royle po 30 minutách podal rezignaci, a tak na Deadline Day v březnu roku 1997 v klubu skončil.

Royle se přesto v dalších letech objevoval v hledišti Goodison Parku, při derby 3:3 z loňské sezóny si zalaškoval s Peterem Reidem.

Roberto Martínez o populárního Evertoniana hodně stál, věří mu v oblasti rozvoje mládeže.