Anarchy in the UK

08/11/2014 0 Od Meňa

Po delší době se vracíme k seriálu nezvyklých momentů z knihy Strange but Blue od Gavina Bucklanda. Tentokrát se podíváme na divoký Selhurst Park na začátek 70. let.

Crystal Palace – Everton 2-2
3. kolo FA Cupu, 15. ledna 1972

Mezi fanoušky Evertonu a Crystal Palace již nějakou dobu bůhvíjaké přátelství nekvete. Rivalita mezi oběma tábory vrcholila na začátku 90. let předchozího století, kdy se oba kluby utkaly v několika nevraživých zápasech a svoje kořeny má v roce 1972. Na Selhurst Parku tehdy panovala tak nevraživá atmosféra, že sudí byl téměř donucen zápas předčasně ukončit. „Byl to ostudný zápas. Ostudou byli jak nedisciplinovaní hráči, tak rozhodčí, který si divokým průběhem utkání nedokázal poradit,“ napsal tehdy The Daily Telegraph.

Anglie se potýkala nejen s fotbalovým výtržnictvím, ale i s roustoucí agresivitou hráčů. První odpověď Football League přišla v létě 1971. Řešením mělo být osvojení evropského přístupu, kdy hráči začali být napomínáni za různé technické prohřešky, nebo taktické fauly. Dobou, kdy Blues zavítali na Selhurst Park se ale zdálo, že zdvižený prst z vyšších pater se míjel účinkem. Počet rozdaných karet se dramaticky zvýšil – v onu část sezony o neuvěřitelných 1100 karetních napomenutí – a nekonečná řada hráčských odvolání způsobila byrokratickou kalamitu. „Živobytí našich členů je v ohrožení. Utíkáme od zdravého rozumu a místo toho nacházíme chaos a zmatek,“ hřímal tehdy předseda hráčské asociace, Derek Dougan.

Tehdejší tým Evertonu byl jen stínem toho, který teprve před 18 měsíci slavil mistrovský titul. Colin Harvey a Howard Kendall sice zůstali, ale zbývající člen slavné “Holy Trinity” Alan Ball, odešel o měsíc dříve do Arsenalu a sestava čítala i nezkušené hráče jako Peter Scott, Terry Darracott, David Johnson nebo mladičký Mick Lyons. A aby toho nebylo málo, u kormidla týmu chyběl manažer Harry Catterick zotavující se po infarktu, kterého nahradil trenér Tommy Casey.

Eagles na tom o moc lépe nebyli. Jednou z mála opor mužstva byl Peter Wall, bývalý krajní obránce Liverpoolu a také dva někdejší hráči Celticu – Willie Wallace a John Hughes, přičemž oba měli hrát hlavní roli v našem zápase plném anarchie. Byl to však Joe Royle, kdo jako první přiložil pod kotel. Po jeho nelítostném zákroku brankář John Jackson odkulhal zbytek utkání a na stehně se mu objevila krevní sraženina “o velikosti mužské pěsti”. Vyhrocené tempo pak pocítil Colin Harvey, jehož ošetření po “koňaru” do břicha si vyžádalo několik minut. Okamžitě po návratu na hřiště se ale stal terčem pro Kellarda, který za svůj čin spatřil žlutou kartu, stejně jako Joe Royle za nevybíravé poznámky na adresu rozhodčího Tommyho Dawese.

Během této pasáže zápasu se dokonce obránce John McLaughlin ocitl na moment v bezvědomí, a to po knokautu od hráče Palace. Na druhé straně zase potřeboval záložník domácích Mel Blyth ošetřit silně krvácející ránu na hlavě. Ve všem tom chaosu se ale hrál i fotbal. Mladý tým Evertonu dlouho dominoval, jenže těsně před přestávkou se Eagles vydali do brejku, který zakončili vedoucím gólem. Pět minut po změně stran Blues zaslouženě vyrovnali, když pěknou individuální akci a následný centr McLaughlina zakončil Alan Whittle, jehož rána se po odrazu od břevna docourala za brankovou čáru.

Další nefotbalový okamžik na sebe však nenechal dlouho čekat. V 53. minutě šel předčasně do sprch John Hughes za kriminální zákrok na Davida Johnsona, po kterém se mladičký útočník Toffees svíjel několik minut v bolestech. V notýsku sudího se po hodině hry v den svých narozenin objevil také Gerry Queen, to už se ale na hřiště drali tři diváci se specifickými úmysly napadnout sudího Dawese. Ten v doprovodu policie, některých hráčů a stewardů okamžitě opustil hrací plochu. O pár chvilek později již rozhlas na stadionu obecenstvo varoval, že další zásahy do hry již povedou k ukončení zápasu. Zpráva se v tom všem hluku ovšem vytratila do ztracena a skupinky policistů už mířily do ochozů, kde začaly zatýkat fanoušky. kteří si fotbalový stadion spletli s boxerským ringem.

Na hřišti se průběh hry zatím zklidnil a zanedlouho Wallace slavil svůj druhý zásah v utkání po krásné kolmé přihrávce Kellarda. Blues ale i podruhé okamžitě našli odpověď, když Harvey z okraje vápna propálil vše, co mu stálo v cestě. Zápas tak dospěl k remíze, výsledek ale zajímal málokoho. Začalo martyrium, při kterém jeden házel vinu na toho druhého.

Jako první se do kritiky pustil předseda Crystal Palace A.J. Wait, jenž nemohl přijít na slovo sudímu ani soupeři. „Rozhodčí zápas nezvládl. Karty uděloval všem, snad i rohovým praporkům. To nebyl fotbal a viníkem je Everton. K odvetě asi budeme muset povolat armádu,“ zavtipkoval nakonec. Ani John Moores si nenechal názor pro sebe. „Říkávali jsme, že tohle se děje jen v Jižní Americe, ale teď jsme na tom stejně.“

Dodatek

Po opatřeních obou celků, proběhla odveta na Goodison Parku bez větších incidentů. Everton v atraktivním zápase vyhrál 3-2. “Žádná napomenutí, žádné zlomyslné fauly, jen pěkná fotbalová podívaná, “ psal Daily Mirror. Toffees vstřelili gól už po 37 vteřinách a rozhodčí Paul Smith zvládl utkání bravurně. Pohárové ambice Blues nakonec ukončil v pátém kole Tottenham výhrou 2-0 na Goodisonu a mizerně skončila celá sezona 1971/72. Po zápase na Selhurst Parku posbíral Everton v sedmnácti ligových zápasech bídné dvě výhry.