Poslední rozlučka s Howardem Kendallem

Pohřební průvod nejlepšího manažera v dějinách klubu odstartoval závěrečným kolem na Goodison Parku a poté pokračoval ulicemi města, doprovázený potleskem stovek Evertonians, než zamířil do Liverpoolské katedrály. Zde se rozlučky zúčastnilo široké spektrum lidí včetně legend klubu, bývalých Kendallových svěřenců, současných členů kádru či fotbalových hodnostářů. Celkem se do sídla anglikánské církve vměstnalo přes 2 000 lidí a další stovky stály venku.

Procesí započalo písní Eltona Johna “I Guess That´s Why They Call It The Blues“, dále Joe Royle, Howardův syn Simon, Peter Reid, Graham Stuart, Duncan Ferguson a předseda Bill Kenwright pronesli vřelé proslovy.

„Byl opravdu člověkem z lidu,“ pronesl Royle. „Udělal si čas pro každého a kohokoliv. Miloval smích a jen s obtížemi působil negativně.“

Graham Stuart, v 90. letech podepsán a prodán Kendallem, řekl: „Oplýval nejvíce nakažlivým smíchem, jenž může vyjít z muže, ale za jeho největší přednost označím pokoru. Dokázal si najít čas pro každého a samozřejmě jeho oblíbeným dnem v týdnu byl ten zápasový.“

A Kenwright zakončil pocty následovně: „Howard platil za úžasnou osobu, pro nás největší personu. Avšak více než to, byl modrý. Rozuměl nám, rozuměl Evertoni. Uměl to. Děkuji za všechno, Howarde.“

Kendallova rakev opustila katedrálu za zvuků “Z-Cars“.

Písemně poctu zaslal nepřítomný David Moyes.

Na úvod bych se chtěl omluvit všem ostatním Evertonians, že jsem nemohl být dnes s nimi a osobně vzdát hold. Bohužel, musím být na tréninku Realu Sociedad San Sebastian, protože hrajeme v sobotu. Mé nejlepší přání jdou k jeho rodině.

Cítil jsem opravdový zármutek, když jsem se dozvěděl zprávu o Howardově skonání. Představoval osobu, které jsem si v Evertonu hluboce vážil. Svými úspěchy jako hráč a manažer nastavil standardy, o něž všichni jeho následovníci usilují.

Mé vzpomínky k němu se vztahují na podporu ve mě po celých 11 let na Goodison Parku. Po utkání jsme se vždy střetávali v koridoru a jeho nadšení pro klub a mužstvo vždy vyčnívalo.

Navzdory svému statusu nikdy manažera neovládal a poskytoval mu vlastní prostor. Na druhou stranu neustále přinášel důležitou radu nebo pohled na věc.

Zažil jsem mnoho oficiálních slavností s Howardem a pokaždé se projevil coby dobrý společník s řadou nádherných příběhů z doby, kdy manažeroval klub. Rád jsem jim naslouchal.

Bude nám velmi chybět.“