Jak jsme viděli Kanonýry

Myšlenka udělat si výlet na ligový zápas se zrodila někdy koncem loňského roku. Vybráno bylo domácí utkání proti Arsenalu, i kvůli tomu, že mu předcházel večer s legendami. Nejtěžší bylo vybrat správná sedadla, načítání stránky e-ticketingu připomínalo epileptický záchvat, ale nakonec se zadařilo koupit místa nad sebou na hlavní tribuně.

Den nultý – čtvrtek večer

O přepravě na letiště a odletu do Liverpoolu se zmiňovat nebudu, ale hned po příletu jsme zjistili, že některé Slovenky létají na zápas Evertonu samy. Pasové kontrole to zjevně zvedlo náladu. Čím více jsme se blížili centru města MHD, tím více bylo vidět lidí v zeleném. Není se co divit, svátek svatého Patrika se musí oslavit. Po příchodu na recepci hostelu zachránila situaci rezervace Javora, protože Everton1878 se chtěl ubytovat o měsíc dříve:-)) Nakonec jsme ale vyfasovali palandu ve dvoulůžkovém pokoji a domluvili se na brzké vstávání příští den.

Den první – pátek

Po snídani máme sraz s Tonym před obchodem Everton Two. Tony organizuje právě mimo jiné i tyto večery s legendami. Ten nás seznamuje se svým kamarádem Garethem, který nás tři ve svém autě odváží do Runcornu, kde se akce koná. Tam jim pomáháme s nošením židlí, stolů a pověšením klubových vlajek, mimo jiné samozřejmě i té československého fanclubu. Když je vše uděláno, tak jsme posláni do Leigh Arms na oběd a po našem návratu jsou již stoly zcela připraveny – ubrusy pouze v barvě bílé a modré, včetně zasedacího pořádku. Naše místo je u Gaze Jonese a jeho přátel, s kterými se seznámil Everton1878 při podobné akcii s legendami před 2,5 rokem.

Hosty večera je pětice legend Evertonu z 80. let: John Bailey, Derek Mountfield, Pat van Der Hauwe, Graeme Sharpe a Peter Reid. Večerem provází Darren Griffiths, šéf komunikace Evertonu. Před začátkem akce je ještě rozdán lístek na bingo a lístky do tomboly (pět čísel za sebou v posloupné řadě). Zatímco v bingu nám pšenka nekvete, tak tombola je úspěšná. Everton1878 vyhrává zarámovanou slavnou fotku z finále FA Cupu proti Watfordu s podpisem všech zúčastněných. Cestou na pódium mu tleská zaplněný sál (270 Evertonians) a Darren Griffiths do mikrofonu říká „This lad came here all the way down from Slovakia“ a taky, že to je ten fanoušek ze Slovenska, který byl na podobné akci s legendami před 2 roky. Everton1878 sklízí potlesk a Vy už tedy víte, co byla jedna z nejcennějších věcí, co jsme vezli domů. A na Tonyho pokyn dostáváme oba od jeho známého, který suvenýry podepsané legendami DVD s legendárním zápasem Everton – Bayern z 24. 4. 1985.

Historky jsou převážně vtipné, hlavně Van Der Hauwe a jeho sestřička (která se o něj starala opravdu zcela) či vzájemné špičkování jeho a Baileyho (Van Der Hauwe vytlačil Baileyho ze sestavy a ten byl v říjnu 1985 prodán do Newcastlu). Mountfield, Sharpe a Reid ale nezaostávají, a tak jde celkově o vtipný a povedený večer. Po skončení akce musí Grame Sharpe a Peter Reid hned odjet, ale zbývající trojice je k dispozici pro lovce autogramů a fotek. Nejvíce času takto strávil Derek Mountfield, ten se trpělivě věnoval fandům dobře hodinu. Na hostel se vracíme v jednu hodinu ráno taxíkem a Javor nechává v polospánku v autě čepici. Ještě pár slov na dobrou noc, protože od soboty již nebydlíme spolu a zaleháváme.

Den druhý – sobota

Po rychlé snídani následuje rychle spakování a přesun jinam. Ten probíhá naštěstí hladce a brzy již sedíme v taxíku směr Goodison Park. Taxikář je také fanda Evertonu s vynikajícími znalostmi z historie, zavádíme tedy řeč na budoucnost některých plejerů. Shodujeme se, že Stones odejde, ale on je toho názoru, že Lukaku zůstane s odůvodněním, že útok Evertonu je hodně o něm a takovouhle pozici by v PSG či jiném Manchesteru neměl. Javor si po příjezdu kupuje za 10 liber novou čepici, v tomto počasí nutnost a jde se čekat na příjezd hráčů. Poslušně si stoupáme za plot a získáváme nějaké podpisy, Everton1878 je v tomhle směru úspěšnější, protože trpělivější – získává podpisy 13 hráčů kádru. BTW Barkley si sám řídí Bentleyho, ale první přijel Coleman.:)

Následovně vedou naše kroky do kostela sv. Lukáše. Tam v prvním patře organizuje už 3. rok výstavu fotek, historických informací a prodej některých historických suvenýru Everton Heritage Society. Lze tam kupříkladu koupit různě staré programy i několik knih o Evertonu. Vystaveny jsou dobové fotografie, novinové články z historie. U knížek se nám zadaří, Everton1878 si kupuje knížku „Everton – official centenary history“ od Johna Robertse, tedy knížku o prvních sto letech historie klubu, logicky vydanou v roce 1978, podepsanou legendami jako Dixie Dean, John Moores, Gordon West, Dave Hickson, Dennis Stevenson a dalších. Pro něj je to největší úlovek výjezdu. Podpis Dixieho Deana z hodnověrného zdroje se už dnes shání velice těžko, je to veliká vzácnost. Javor si kupuje tu samou knížku, ale už bez podpisu.

Utkání se ale už blíží, tak na stadion. V bufetu si dáváme čaj (možná chyba, největší šance koupit si Chang, nedošlo na něj vůbec) a zjišťujeme sestavy. V dobrém duchu obsazujeme svá místa a sledujeme rozcvičky obou týmů. K optimismu je důvod, minulé utkání proti Chelsea se docela povedlo a i s výkonem byla spokojenost. Jenže Everton nás vyvedl z omylu, podal hodně špatný výkon, paradoxní je, že nejblíže brance byl hned v první minutě, kdy Coleman trefil po rohu tyčku.

Po utkání se scházíme s dvěma slovenskými fandy Manchesteru United, ti nás lákají na krátkou procházku do Anfield Road, ale odmítáme. Nevracíme se ale hned, jdeme utopit žal v pivu, ale Winslow (hospoda přímo na Goodison Road, asi 10 metrů od tribuny) je plná zklamaných fandů, tak kotvíme jinde. Ještě se domlouváme, že se ve čtyřech uvidíme večer, ale to se nějak neděje, Robo s Mišem šli do kina a když se zkontaktujeme, tak je již pozdě. Večer ochutnáváme Guinness v hospodě Beehive a probíráme ve dvou všechno možné, nejen fotbal. Po oznámení „last orders“ se konečně odebíráme pořádně se vyspat, protože poprvé za pobyt nemusíme vstávat v určitou hodinu.

Den třetí – neděle

Pro dopoledne se rozdělujeme, Everton1878 vylehává mírné nachlazení a Javor utrácí 15 liber za vstupenku do muzea Beatles. Odpoledne se scházíme před Everton Two a padá rozhodnutí, že odpoledne věnujeme kultuře. Rozhodujeme se mezi projitím návštěvou World Museum a výstavou prerafaelitů ve Walker Art Gallery. Druhá možnost vítězí, a tak trávíme několik hodin ve společnosti obrazů Dante Rosettiho či Williama Morrise. Celá jedna místnost je vyhrazena sochám. Před pátou odcházíme a ve španělské restauraci nad pitím srovnáváme účty. A jaký je plán na večer? Cavern Club na Matthew Street. Před vchodem se scházíme v osm, stíháme vystoupení skupiny The Seekers, vrcholem večera je ale grupa Made in Liverpool. Ta hraje především songy Fab four, včetně vizuální podoby členů, ale zazněl i největší hit skupiny Gerry and the Pacemakers, tedy „Ferry cross the Mersey“. Z klubu odcházíme asi deset minut před půlnocí se slibem, že nesmíme v pondělí zaspat, protože nás čeká prohlídka stadionu.

Den čtvrtý – pondělí

Když se v deset dopoledne scházíme na Liverpool one, tedy dopravním uzlu celého města, tak zjišťujeme, že bus číslo 19 má zastávku jinde. Po chvilce chůze ji ale bez problémů objevujeme a nastupujeme do správné linky, která nás asi po 25 minutách vyklápí na stanici Walton Road. Kousek docházíme pěšky a nakonec ani nepřicházíme poslední, jak jsme se po doběhnutí na recepci stadionu obávali. Tam si nás vyzvedávají dvě průvodkyně, té starší nahlašujeme svá jména, která si nás prostě na sjetině odškrtne. Procházíme opravdu kusem historie Evertonu, jako jeden z prvních je nám ukázán stůl, kde se několik desítek let podepisovaly smlouvy s novými hráči. V místnosti s trofejemi je přidáno několik zajímavostí o začátcích klubu a třeba i o W. R. Deanovi (včetně krátké diskuse mezi námi dvěma a oběma průvodkyněmi na téma „plat anglického fotbalisty v 2. polovině 20. let 20. století). V době kdy nastřílel Dixie Dean rekordních 60 branek za sezonu byl průměrný plat fotbalisty nižší, než byl průměrný plat v státě. Dnes nepředstavitelné.

Přes šatny a sprchy se dostáváme na trávník, je nám zpaměti vyjmenováno, která sedadla na lavičce má kdo pod palcem. (Manažer nepřekvapivě sedí na sedadle číslo 1.) Na trávník ale máme vstup zakázán, tak zakončujeme své kolečko v místnosti pro tiskové konference. Novináři, kteří o Evertonu píší, mají taky své sedadlo zde. Po odchodu ze stadionu nás čeká překvapení, před tribunou na Bullens road jsme osloveni Premier League productions, zda jako fandové klubu poskytneme rozhovor. Everton1878 odmítá, ale Javor stručně odpovídá na tři otázky. Poté si uděláme procházku přes Stanley Park na Anfield Road. Stadion obcházíme ze dvou stran a děláme si fotky, z jedné tribuny je staveniště, vyšší kapacitu by stadion RS měl mít od srpna letošního roku.

Po vrácení se na pokoj zakončujeme večer nad Guinnessem v irské restauraci, kde převážně hodnotíme výlet a přemýšlíme, jak to bude s Evertonem v příští sezóně, zda ještě bude jeho manažerem Martínez a koho koupí konkurence. Asi po padesáti metrech na cestě domů slyšíme otázku „Vy jste Češi?“. Dáváme se do několikaminutové konverzace s českou servírkou, která obsluhuje ve Fulhamu. Obsah radši nezmiňuji, jen se spokojím s konstatováním, že když se jí ptáme „Proč zrovna Liverpool, když jsi jen chtěla na den opustit Londýn?“, tak nám není schopna odpovědět.

Den pátý – úterý

Poslední den výletu je třeba se sbalit, budíček je tedy relativně brzy a po snídani je to zpět ke kufru. Javor si vzpomene, že ještě neviděl liverpoolskou anglikánskou katedrálu. V rychlosti toto opominutí napravuje a pak už je to opravdu pro něj pouze zpět na pokoj a odevzdat klíč od něj. Na Liverpool one naposledy nastupujeme do levného busu městské hromadné dopravy a necháváme se odvézt na letiště. Tam se už nic zajímavého nestalo, stejně jako během letu. V Bratislavě jsme přistáli na čas a všichni zdrávi.

Takový byl tedy náš výlet do Liverpoolu a již se těšíme na další, skoro určitě spojený opět se zápasem.