Hlásenie: Ružomberský výjazd

Emócie z Evertonu na vlastné oči museli usadnúť, aby sa dali opísať slovami. Na bielom Vám ich poskytne z českej strany už ex-redaktor Fip a moja slovenská redaktorská maličkosť, BlueBlooded.

„A New Hope“

Jako mimoanglického fanouška EFC mě nemohlo potkat větší štěstí. Los poslal Toffees na výlet do Ružomberka, kam už léta jezdíme za „svokrovcami“. Naprosto nečekaná situace, něco jako kdyby na Zemi přistáli Jediové a navštívili zrovna mou vesnici. Tak nereálné se nám to zdálo. No, liptovský MFK ještě musel překonat jednu překážku, což se proti předpokladům povedlo a mohli jsme shánět lístky. Další překážku předložil sám slovenský klub, když do svého útulného, ale malokapacitního stadiónu omezil vstup přespolním.

To jsme si asi měli myslet, nakonec ale byla distrubuce poněkud méně transparentní, místní fanklub Concordia dostal 150 lístků. Na CS supporters club Evertonu nezbylo od domácích nic. Dalším velkým štěstím je, že máme ve svém středu Evertona1878. Díky jeho neúnavné práci (kompletní servis pro fanoušky ale i klub) se na pozadí rozeběhla komunikace mezi zástupci obou klubů a na jejím konci jsme dostali šanci vidět své idoly skutečně zblízka.

Presne tak, čo viac si priať na prvé rande so svojou celoživotnou láskou? Úprimne, spočiatku som vôbec neveril, že by nám los uštedril nejakého súpera vôbec zo Strednej Európy, nie to ešte zo Slovenska, kde býva pravdepodobnosť prebojovania sa domácich klubov do pokročilejších štádií kontinentálnych súťaží z roka na rok menšia. Takže hoc ako som bol nadšený z dvojice Brann Bergen – Ružomberok, okamžite som zaujal skeptický, ba až pesimistický postoj k akémukoľvek scenáru, ktorý by posúval Ružu ku konfrontácií s nami.

A po prvej prehre v domácom prostredí Liptákov, som bol absolútne zmierený, že na svoj debut si budem musieť vycestovať, alebo v horšom prípade, znovu počkať. A postup Ruže na tom nič nezmenil, už pre spomínané problémy s lístkami. Vtedy prišla na scénu tvrdá a neúnavná práca človeka, ktorého tu budem ja famíliarne nazývať „Predseda“. Takže na začiatok, všetka vďaka za neopakovateľný zážitok do konca života i vôbec za tento článok, patrí výhradne jemu…

„Middle Of Nowhere“

Všechno tohle se seběhlo v poměrně krátkém čase, postup RK a odvetu na Slovensku dělily jen 2 týdny. Asi už nepřekvapí, že zápas se měl hrát zrovna v tom jediném týdnu, kdy jsem v létě měl v plánu být v Ružomberku i já. Na místo jsem dorazil v úterý, 2 dny před zápasem, plný napětí a očekávání. Ani jsem se nenadál, sotva vystízlivěl z přivítání, ve středu večer už se začali sjíždět první Evertonians, mezi nimi i pan „Javor“ z Prahy. Po ubyvání jsem vzal dcerku do vaku a vyrazili jsme s Javorem na Kalvárii, vrch nad městem, odkud jsme shlédli místní pamětihodnosti.

Potkali jsme se zde i s členy Concordie. Vše proběhlo v přátelské atmosféře, vyměnili jsme si své tipy a potěšili jsme je jistě znalostmio reáliích jejich klubu. Cestou zpět jsme ještě shlédli z vrchu dějiště zítřejšího dramatu – Stadion Pod Čebraťom. Večer jsme uzavřeli předehrou na javorův kvíz, který si pro nás pečlivě připravil i cenou pro vítěze. Ve čtvrtek dopoledne jsme vyčkali na Ričiho, který dorazil vozem z Vratislavi. Tím byla česká sekce kompletní. Tři jsou docela málo, asi to bylo daleko nebo co. Spolu jsme se vydali do města, kde už v Koloseu čekali BlueBlooded a Everton1878.

Pokladník a Predseda sa dohodli už dopredu, že aj za veľkej nepriazne lístkovej šťasteny, sa do Ružomberku odoberú stoj čo stoj a skúsia šťastie na mieste alebo sa zápasu budú prizerať spoza plota, zo strechy Tesca, či nebodaj z Čebraťu, ako praví milovníci futbalu v prírode. Veď keby aj nič z uvedeného nevyšlo, stále sa v meste koná zraz Oficiálneho Českého a Slovenského Klubu Podporovateľov Evertonu. To už samo o sebe je skvelá akcia a dobrá príležitosť spoznať trochu aj vlastnú krajinu.

Takže rozkaz znel – kúpa lístkov na ranné IC 5:45 so smerom Liptov. Deň pred inkriminovaným tretím augustom som z práce odišiel už o druhej poobede, s nálepkou „Cestovná Horúčka“. Doma som asi šesťkrát skontroval všetky lístky, doklady a v peňaženke mi pribudla aj čerstvá členská karta, ktorá pricestovala z Liverpoolu práve v ten deň. Veríte v náhody? O deviatej večer som si rozkázal povinný večerníček a z neznámych príčin som zaspal asi tak o dve hodiny neskôr. Problémy s ranným vstávaním? Kdeže, hodiny ukazovali 3:57 keď som otvoril oči a videl na modro.

Rýchlo som do seba napratal za tanier gulášu s poriadnou dávkou bieleho pečiva a mohol som vyštartovať na prvú rannú električku mestskej hromadnej dopravy, smerom na hlavnú stanicu. Taký Predseda zvolil taxi a ja, ako správny Pokladník som takúto ponuku zdvorilo odmietol. Celý čas som sa obzeral, či sa na stanici, prípadne vo vlaku neponevierajú nejakí Angličania, no v modrom sme boli až do Ružomberka len my dvaja.

Najskôr sa prebrali tradičné futbalové témy, trocha obdivu slovenskej prírody a po vystúpení z vlaku sme sa vrhli na obchôdzku už futbalovej bašty na slepo. Netrvalo dlho a natrafili sme na prvého Anglána Marka, ktorý vysedával v jednom z podnikov, ktoré mali otvorené na počudovanie už od deviatej rána. Spomenul, že zháňa lístky pre svojich známych. Po pár slovenských telefonátoch bolo jasné, že za menej ako 60€ kus nepôjdu.

Našťastie, už o jednej hodine poobede disponovali Markovi známi lístkami, aj s našou pomocou. Evertonians si musia predsa pomáhať. Po inštinktívnom nájdení Štadióna pod Čebraťom a obzretí si kľúčových trás mesta, sme sa so skonštatovaním malého Ružomberka vybrali na prvé miesto stretávky. Často, a hlavne ja, som sa stretával s niečím, čo by sa dalo popísať ako pocit výnimočnosti.

Niekedy až hypnotizujúce pohľady ľudí s miernym úsmevom sa striedali s oduševneným prístupom vodičov na prechodoch a núdza o pozornosť v ten deň rozhodne nebola, ak ste sa v 35 stupňových teplotách prechádzali v kráľovskej modrej. Vtedy som si spomenul na radu, ktorá padľa ešte vo vlaku, na chvíľu si pospať, kým sa dá. No jasné, od vzrušenia sa mi triasli ruky ešte pri obede v Koloseu. Potom prišlo prvé pivo…

„Mass Effect in Café Efekt“

Dozvěděli jsme se něco o trampotách s lístky, Everton1878 pak odběhl pomoci ještě Angličanům pomoci s lístky. Potom diskuzi ovládl Sigurdsson. Protože jsem se na stranu odpůrců obchodu postavil já sám, není těžké uhadnout, kdo měl převahu. Další zastávkou byla podle plánu hotel Kultúra, kde jsme si měli vyzvednout lístky. To jsem ale zmeškal, protože jsem čekal na Ivonu, ženu moju, která si jeden také nárokovala. Přišel jsem tak i o první kontakty s dalšími fans, ale zase jsem měl rodinu (alespoň její část) při sobě.

Naše skupina se rozrostla cestou o dalšího člena, z lavičky se vyklubal Duch Abum. V Café Efekt jsme měli rezervován stůl vzadu klimatizované místnosti. Bylo to fajn, i proto, že Laco nám otcovsky doporučil mírnit se s pivem. A venku byly 2 hodiny a slunce pálilo. Žena mi odběhla, takže by bylo obtížné se uhlídat sám. Debatu ovládlo téma Barkley a první zápas předkola na Goodisonu. Ó Bože, zase jsem se ocitl v opozici, hájil jsem Rosse, seč jsem mohl, ale na nutnosti jeho odchodu jsme se shodli, šlo jen o maličkosti. Postupně přibyl ještě TheRoyalBlue, godison a s ním dva další Toffees (nick bohužel neznám).

V našem temném ukrytu nás objevili i angličtí Toffees, pár se s námi dalo do řeči. Znali se s Evertonem1878, byla to Cathy s manželem, obdivovali naši vlajku, dlouho s námi poseděli. Odešli, aby zpívali na náměstí. Další se nás ptal: „Why have you chosen life in pain?“ Znal i článek na GOT od Evertona1878, určený pro fanoušky cestující na Slovensko. Z radosti ze setkání objednal velké množství piv, i když jsme ho prosili, aby to nedělal. Riči mu pak oplatil na baru a dostal se do spirály alkoholismu, chuligán jeden. Čas ale běžel strašně rychle, bylo kolem sedmé, takže jsme se odebrali na stadion. Nestihli jsme ani kvíz, který připravil Javor. Škoda, snad příště. Nebo snad až přespříště?

V Koloseu to bolo v domácej réžií. Myslím, že žiadni zástupcovia z ostrovov sa tam počas nášho pobytu nevyskytli, dokonca ani oduševnení Ružomberčania, okrem pani vrchnej, ktorá nám pri odchode zaželala príjemný zážitok, spojený s jej obavami o výprask zverencov Norberta Hrnčára. Posilnení teda o obed sme sa v pätici vydali po lístky do hotela Kultúra. Opäť ten pocit karamelovej výnimočnosti, ako ste kráčali popri recepcií a hore schodmi, lemovaní informačnými tabuľkami v angličtine, ako priaznivec Evertonu. Tam všetko prebehlo až neobyčajne hladko, len ako Predseda zahlásil svoje meno a ja pritakal „I am with him!“.

Následne sme sa za pravdepodobne najteplejšieho dňa roka premiestnili do spomenutej reštaurácie, ktorá mimochodom patrí Marekovi Saparovi, nešťastníkovi jednému. Lebo neviem, či sme my takí ignoranti, alebo sa to personálu úspešne podarilo zamaskovať, no museli nás na to upozorniť až ostrovní Evertonians. V miestnosti pri bare totiž visel na komplet podpísaný červený dres Martina Škrteľa, ktorý ho Marekovi podaroval.

Už si nespomínam za čo, ale bolo mi to vysvetľované slovenskou inkarnáciou Phila Nikodema Jagielku, ktorý bol vo veľkom obdivovaný a fotený. Postupom času pribúdalo modrých zákazníkov viac a viac, až sme v konečnom dôsledku nemuseli tú nevhodnú ozdobu steny prekrývať vlastnou vlajkou. Stačili masy Evertonians, ktorí neveriacky krútili hlavami, obdivovali, debatovali, spievali a skandovali s nami. Čo? Kviz? Aký kvíz?

„Resistance Is Futile“

Keď hladina… ehm pardon, hodina bola správna, vydali sme sa po zaplatení signifikantného účtu smerom pod Čebrať. Nutno podotknúť, že sme boli asi tí nedočkavejší z radov hostí. Cestou sme párkrát narazili na uštipačne zavesené šály alebo uteráky Liverpoolu FC na balkónoch, za ktorými sa skrývali ich hrdí majitelia, ale zmohli sme sa len na pousmiatie. Vďaka vopred vyskautovaným trasám sa nám nepodarilo zablúdiť a úspešne sme dorazili na miesto určenia – Sektor B-A. Samozrejme, za všade prítomných a potrebných ozbrojených síl ťažkoodencov a ich večne neposedných štvornohých kolegov, hádžuc na nás slintajúce pohľady. Prihovoriť sa? Po slovensky? Tak nič, slovnú zásobu pošetrím na prepis rozhovoru pri vstupnom prehľadávaní:

• Ja – „Zdravíčko!“
• SBS – „Čo?! Ty vieš po slovensky???“
• Ja – „Samozrejme.“
• SBS – „Však čo si nepovedal hneď? A prečo ideš medzi tých Maďarov???“
• Ja – „Akých Maďarov…?“

Přes turnikety jsme prošli bez obtíží, i když TheRoyalBlue zaskočil ochranku tím, že měl u sebe knihu. I to by mohla být zbraň, nakonec ale prošla. Vlajku jsme vyvěsili nahoře, abychom nezabrali místo všem těm z Anglie. Tribuny se plnily pozvolna, ale jak se šeřilo, stadion se zalidnil. Podle neoficiálních informací pouštěli některé místní jejich známí z ochranky zadarmo. My jsme se nasoukali do řady VI, takže jsme hřiště měli skoro na dosah. Když se rozsvítili reflektory osvětlení, okamžitě se kolem nich rojily mraky hmyzu.

Mezi nimi jsem spatřili cosi, co vypadalo z dálky jako nějaká malá, disneyovská víla. Znamení? Hmyzáci samozřejně ve velkém skomíraly a padaly dolů na trávník, před postranní lajnu. Ivona, která seděla vedle mne, byla trochu nesvá. Jednak nebyla zvyklá na tak zaplněný stadion, jednak se většinou objevovala na druhé straně. No, nedalo se nic dělat, protože „Once Everton has touched you…“

„Showtime“

Nutno říci, že sestava i rozestavění nás překvapily. Hned od úvodu zápasu bylo znát napětí, skoro všichni Evertonians celý zápas prostáli. A to včetně těch, co jim nohy už zjevně tolik nesloužily. Ale neměli na výběr. Zápas už se rozebíral, navíc se necítím být nějak objektivní a ani kompetentní. Oba týmy hrály zodpovědně. Ružomberok se nedostával do nějakých velkých příležitostí, ale i tak jsem si nemohl pomoct, abych se vykláněl doleva a kontroloval časomíru.

Tom Davies hrál na nezvyklém pravém wing/backu. Občas mi přišel moc zatažený, když se přenášela hra. Na druhou stranu byl asi nejodvážnější v soubojích jeden na jednoho. Z Pickforda sršelo ohromné sebevědomí, nenechal se ničím rozházet. To úplně neplatí o dvojici středních obránců, v jeden moment si dávali přednost a míč zůstal dlouho volný uvnitř našeho pokutového území. Sandro se dostal k pár střelám, ale příliš otálel, Rooney jako v prvním zápase promáchl. Přišlo mi, že každou chvíli spolu skandujeme jméno nějakého hráče nebo nějaký chorál, ale prý jsme nebyli moc slyšet. Naproti fanoušci Ruži bubnovali, hráli si na Vikingy a dělali komedie.

Postupně přišel Sapara, ale nijak nepomohl pozvednout hru. Musím říct, že když střídal Calvert-Lewin, říkal jsem si, jestli se nemělo betonovat. Koeman věděl co dělá, všichni jsme skákali, Everton1878 mě plácal po zádech, že jsem měl strach, že přepadnu dolů. Pak už to uteklo hodně rychle, hodně jsem si oddechl. Z chumlu hráčů přišel pod tribunu jako první Mirallas, které ještě při rozcvičování fans několikrát vyvolávali na notoricky známou melodii seven nations army. Pak bylo vidět, jak se Davies zastavil u Bainese a oba pak přišli hodit dres nadšeným modrým. Myslím, že se dostal těm mladším, co vylezli na plot. Příště už budu vědět, co dělat.

Aké to bolo? Ťažko povedať. A to som si myslel, že po dvoch týždňoch to už budem vedieť aspoň opísať. Ten stav beztiaže, keď ich vidíte vychádzať na ihrisko a viete, že je to prvýkrát. Jedinečné a neopakovateľné zároveň. Zimomriavky máte doslova všade a slzy sa vám hromadia na krajíčku. Cítite, ako sa stávate súčasťou niečoho väčšieho. Naplní vás to a dokáže hriať pri srdci ešte veľmi dlho. To žiadny stream ani televízny prenos nedokáže sprostredkovať. Spontánne reakcie davu, kde sa jeden od druhého vyburcujete k čo najsilnejšiemu prejavu vlastných hlasiviek, čo vaše pľúca stačia. Číra šialenosť po góle, kedy vám je jedno koľko máte rokov, akých sprostostí ste schopný a či vás pri tom nebodaj sníma televízna kamera. Prudko návykové. Čo by človek za to dal, aby to mohol prežívať znova a znova každý týždeň…

„Next time“

Ze stadionu jsme vylezli s Ivonou trochu dřív, chtěla si vzít nazpět věci (roll-on, propisky na kvíz), co ji zabavili u vchodu. Za asistence ozbrojenců jsme se vydali zpět do města, doprovodil jsem ženu napůl cesty domů. Když jsem přišel, z CSESC tam ještě nikdo nebyl, k mé ulevě se ale do minuty objevili. Efekt byl přelidněn, pivo jsme dostali až po dlouhé době. Žízeň byla, ale chlapci z Bratislavy se vydali na cestu domů. Šli jsme BlueBlooded-a a Evertona1878 doprovodit na nádraží. Do vlaku se dostali na poslední chvíli, na stanici chyběla tabule.

Javor, Riči a já jsme ještě hledali občerstvení, zašli jsme do 2 barů. Protože my byli v uniformě, všude nás oslovovali místní. Nálada byla přátelská, jen se zdálo, že trochu litovali, že nedostali víc na frak. Přitom mohli být pyšní na svůj tým. Když jsme opouštěli poslední štaci, raději jsme předstírali, že nerozumíme slovensky, abychom unikli. I tak, výjezd to byl super, nikomu se nic nestalo, paráda…

Ešte pred cestou na stanicu, sme sa rozlúčili so skupinkou okolo godisona, taktiež TheRoyalBlue a Duch Abum odchádzali skôr a neostávalo nič iné, len dopiť pivo a pobrať sa aj nám. Na veľké pobavenie Ružomberčanov aj anglických Evertonians vzišla situácia, v ktorej som bol po anglicky oslovený Slovákom a bezprostredne mu odpovedám taktiež po anglicky. Na tom by ešte nič nebolo, lenže pri odchode ma oslovil znova po anglicky a vtedy som už zareagoval plynulou slovenčinou.

Určite si viete predstaviť jeho prekvapenie a rehot, ako aj všetkých ostatných prísediacich. Tmavými uličkami sa opäť debatovalo popri čudnom tichu, ktoré v polnočnom meste vládlo. Len mne akosi nie a nie prestať v hlave znieť chorály všetkého druhu, ktorými ma oduševnení fanúšikovia na tribúne nakazili. Nočný vlak mal síce meškanie, no keď už znenazdajky dorazil, ledva sme ho stihli. Dokonca sme sa ani nestihli rozlúčiť s českou bandou. „Takže chlapi, na viděnou příště!“. Neochotný pán vo vlaku nám už len ukázal náš nocľah a ostávalo jediné. Prežiť sedemhodinovú cestu v lôžkovom vagóne, ktorý si niekto pomýlil so saunou. To však nebol problém, pretože jediné, na čo som myslel, bolo

I have never felt more like singing the Blues…